Draft č. 2 reportu o ATR – 2. a 3. den

Další hrubý draft článku pro Velo k připomínkování. Opravdu se nestyďte a napište mi k tomu nějaký názor či reakci.

Ranní objezd Tucsonu

Budík zvoní. Vždyť jsem sotva zamhouřil oči. Nevěřím, že uběhly 3 hodiny, ale je to tak. Půl čtvrté, všude tma, všude klid. Balím a cítím bolest v břichu. WC jsou naštěstí nablízku. Ale jedna návštěva nestačí, je potřeba zopakovat si to ještě dvakrát než se konečně trochu zadaří. Břicho mám nafouklé, že by ta včerejší spousta jídla zalitá šesti litry vody nebyla pro můj organismus to pravé? Bolest v břichu trochu ustupuje, ale doma bych v tomhle stavu na vyjížďku nevyrazil. Jenže tady jsem na závodě. Deset minut po čtvrté vyrážím na cestu. Na hravém trailu se brzy dostávám opět do transu. Levá, pravá, nahoru, dolu, levá, pravá. Když zahlédnu vzdálená světla Tucsonu s Mount Lemmonem a okolními horskými masivy v pozadí, je ospalost pryč a připadám si jako hrdina.

Stupňuji tempo, klopím kolo do zatáček, plíce si užívají chladného vzduchu. Po páté hodině začíná ze tmy vystupovat okolní krajina s krásnými vysokými kaktusy. Exotika největší, to našinec musí ocenit.

Ještě před šestou potkávám Annie Lloyd. Tahle drobná a strašně sympatická Skotka je neuvěřitelná, tempo má pomalé, ale prý ještě nespala a přestávku měla zatím jen 30 minut. Já své pauzy odhaduji celkově na 5 hodin, takže tolik činí náš rozdíl po 23h. Loučím se a opět si myslím, že ji už neuvidím.

Po vedlejších asfaltkách objíždím Tucson. Nedivím se, že Sagauaro Corners restaurant má o půl sedmé zavřeno, horší je že Rincon Visitor centre nemá prodejnu, ale jen WC a vodu. Vyperu si tedy alespoň kalhoty a dres a plánuji co dál. Jídla mám dost, ale další obchod na trase je až v Summer haven za 150 km a hlavně za Mount Lemmonem. Mezitím mě dojíždí mohutný a fousatý Ben Hanus. Podle něj bude velký problém obchod v Summer havenu stihnout do zavíračky v 18h a ani restaurace zavírající v 21h není moc jistá. Bože to bude brutus, vždyť ještě není sedm! Měním plán a prosím svůj funclub na Whatsappu o výběr nějaké benzinky či obchodu v Tucsonu. Hanička posílá GPS, já si spouštím googlemaps. Benzínka je 4 km od trasy a do kopce, ale po asfaltce jsem tam za čtvrt hodinky. Následuje opulentní snídaně s třemi velkými java kávami. Břicho opět nafouklé na maximum a na WC se opět nedaří. Co to se mnou doprčic je? Nemí čas na mudrování, dokupuji bagety a tyčinky do zásoby na den a půl dopředu a hurá zpátky na trať. Při návratu jsem se samozřejmě zamotal a ve slepé ulici otáčel, ale i tak jsem po hodině a čtvrt zpátky na cestě podél Tucsonu. Klesl jsem na 9. místo. A klesám dál do výšky 700 m n.m.

Vzhůru do hor

Odtud začíná 80 km stoupání začínající na Reddington Road a pokračující přes drsné offroad cesty až na nesjízdné pěšinky klikatící se bezejmennými kopci národního parku Coronado Forest. Tady jsem zažíval najhorší zážitky. Teploty přesahující 37 stupňů (a to jsem teplotní čidlo neměl na slunci), bolavé břicho, nástup bolesti ve stehnách a vpravé achylovce. Rezignoval jsem na tempo, tohle byl boj o přežití. Asi pětkrát jsem ulehl do stínu kaktusu a snažil se zchladit. Při každém průjezdu kolem zbytků (většinou páchnoucí) vody jsem si máčel nohy. Pokud byla voda čistší, tak jsem si máčel šátek a ždímal ho na hlavu a ruce, na kterých jsem měl tenoučké návleky (imitující tetování)

Nikdy však nemůže být tak špatně, aby nebylo hůř. Při silové jízdě do kopců a častém slézání z kola se mi v prudkém kopci podařilo vytrhnout kufr z pravé tretry. Prostě utržený kufr zůstal v pedálu. Naštěstí i se šroubky. Sedám si a prohlížím co s tím. Šroubky i kufr jsou OK, zato plech zabudovaný v tretře přišel o závity.

Plech je uvnitř tretry zabudovaný a bez její destrukce nedostupný, nelze ho otočit. Nezbývá než kufr našroubovat do zbývajících dosud nevyužitých otvorů, které jsou však o více než centimetr víc vpředu. Jsem zvyklý mít kufry nastaveny co nejvíce dozadu abych šetřil achilovky a i ten centimetr je silně znát. Teď mám každou nohu v jiné pozici, ale než bych si mršil i postavení kufru na druhé tretře, zkusím pokračovat dál takto.

Naštěstí se po hodině dostávám na kopec nad Molino Basen camp. Tady to už znám z předstartovní vyjížďky s Indiánem. Ten je nyní 40 km za mnou ještě před Tucsonem, asi si užívá nádherného singletracu. To já teď už zase taky. Známý terén je velkou výhodou, vím jak co jet a že mě po hodině a půl kličkování čeká silnice až na vrchol. Po silnici stoupám uspokojivých 10 km/h další tři hodiny až do výšky 2 500 m n.m. Nahoře jsou u silnice dva kempy a v jednom z nich piju litr naex a doplňuji vodu (4l do flašek, vak nechávám prázdný).

Zavřený Summerhaven a Oracle Ridge

Je pár minut po sedmé, slunce zapadá. Po lesní cestě se řítím dolů stihnout se najíst a nakoupit v Summerhaven. Najíždím na Hitchcock highway… ale to jsem neměl dělat – znamená to dalších 2x 400m zásek. A k tomu stezka Sunset vedoucí pod silnicí je totální hnus, 4 km vleču kolo přes skaliska, potoky i roští a trvá mi to hodinu. A to prosím pěkně bylo z kopce! Do vesnice se tak dostávám o půl deváté už za tmy. V domech se svítí, ale pizzeria i všechny obchůdky už mají bohužel dávno zavřeno. Před poslední restaurací jsou zaparkovaná 3 kola. Dva závodníci (Hanus a Stepanik) už spí, třetí mi vysvětluje, že je totálně unavený a dál že vede nesmírně náročný Oracle ridge, na který si netroufá, takže počká do rána do až se otevře obchod a pak teprve pojede.

Jenže já jsem z Margl teamu a vytrénovaný šesti ročníky Loudání. Loučím se a stoupám do 2 400 m n.m. tam z asfaltky odbočuji na kamenitou stezku. Jet se tu tedy dají opravdu jen fragmenty. 4tyři kilometry tlačím, síly i nálada mě rychle opouští, přichází ospalost. Už při stoupání na Mount Lemmont jsem cítil, že výška ze mě vysává energii ještě víc než vedro, teď výrazně funím i při tlačení. Rozhodně to už drtím přes závit a to jen proto, že mám ve zvyku jezdit minimálně do půlnoci. Ale už je mi jasné, že mám příznaky nastupující výškové nemoci, která mě málem vyřadila v Coloradu. Mělo by však stačit jít spát někde níž. Rozhoduji se zalehnout po nejbližším sjezdu. Nakonec klesám o 200 výškových metrů a ke spánku se ukládám na rozcestí dvou trailů ve výšce 2 100 m ještě před desátou. Ujeto mám za 17 hodin 134 km, nastoupáno 3 500 m – rychlost pohybu 10,1 km/h. Byl to neskutečný nářez, ale opět jsem virtuálně bronzový za Beltchenkem a Justinem Dubois.

Tentokrát jsem si nenařizoval budík, tak jsem spal déle, vyčerpané tělo to potřebovalo. Po čtvrté hodině kolem mě projel Ben Hanus, to mě vzbudilo. Před pátou jsem se vydal dál. Kupodivu se cítím dobře, i bolest v břichu je menší. čtyři kilometry stoupání jsou tak akorát na to, abych se probral a mohl si užít nádherné klikatící se sjezdíky i výjezdíky. Kolem trailu jsou nádherné ranní výhledy, které zvedají můj morál zpátky na patřičnou úroveň.

 

Náhodné doplňování zásob a pití

Po 15 km a 3 hodinách jízdy odbočuji z trailu 250 m k historickému High Jinks Ranch, kde by měla být voda  přívětivý lidé (tak to mám poznamenáno ve svém rozpisu). Vodu jsem našel, ale ranch byl opuštěný. Doufal jsem, že si tam budu moci koupit zásoby, protože včera jsem toho zase snědl víc než jsem čekal a nechtělo se mi zajíždět si mimo trasu. Nakonec z vedlejšího domku vyšel starší pán. Prodat mi prý nic nemůže, ale dal mi chlazený kakaový nápoj, vynikající slané kešu oříšky a dva banány. Ptal se co že tam pohledávám  a co jsem zač. Byl to najatý hlídač a údržbář. Když si poslechl odpovědi utrousil něco v tom smyslu, že i oni když byli mladí vyváděli různé věci, ale to do čeho se pouští někteří dnešní mladí je dle něho už úplně šílené. Díval se při tom na mě a na horskou stezku vedoucí za mými zády někam za obzor. Nakonec ho něco napadlo a přinesl odněkud za rančem schovaný kyblík zpola zaplněný pytlíky. V těch byla nějaká semínka a sušené ovoce. Prý jsou to zbytky po hikerech (horských turistech). Veřejně dostupné zdroje a nahodile nabídnutá pomoci jsou na bikepacking závodech povoleny, takže jsem s díky přijal a srdečně se s ním rozloučil.

Mezitím mě předjeli další dva jezdci, ale já zase po dalších 14 km a dalších dvou hodinách tlačení a pomalé jízdy nemusel jet 3,5 km do Oracle pro jídlo. Byl to objektivně vzato docela risk. Nejbližší obchod, který byl na trase je vzdálen skoro 200 km, tedy den a půl. Věřím ale v ten typ od Alexandry na dodávku pizzy do ADOTu, což je 92 km. Bylo 10h, takže k večeru bych tam mohl být.

Kousek za odbočkou mě dojíždí Mick Dicken, včera jsem mu dokázal dvakrát ujet, tentokráte je to naopak. Ve vedru to nechci hrotit a snažím se držet dalších několik hodin vlastní tempo. Vyplatilo se, protože před pátou hodinou ho dojíždím na zásobovacím bodu u křížení ATR s North Freeman road. Vod jsem vyznačen v GPS i itineráři. Chvíle napětí a po pěti minutách a 0,5 km hledání se mi podařilo nalézt přístřešek, bednu se sedícím Mickem a u ní v bedýnkách vyskládané kanystry s vodou připravené fanoušky závodu.  V pokynech na webu závodu byly pozice těchto bodů se zásobou vody uvedeny, ale zároveň tam bylo důrazně uvedeno ať na to nespoléháme. Ale nepočítejte s doplněním vody, když je to od Ranche 60 km a 9 hodin jízdy.

 

Jsem z vedra a slunce opět úplně uvařený. Lehám si proto na chvíli na stůl pod přístřeškem s proutěnou střechou. Mick vyráží dál, já si potřebuji odfrknout. Po dvaceti minutách vyrážím dál po cestičce klikatící se tetelícím se rozžhaveným vzduchem do neznáma.

 

Krajina kolem je nádherná, silně zvlněná pláň a přes ní jediná stezka až do nevidím. Tady člověk jasně vidí, že země je kulatá. Rovnější úseky jedu svižně, ale povětšinou se trmácím nahoru a opatrně spouštím ostrými zatáčkami po šutrech dolů.

Pizza na zavolanou

Začínám být nervozní, protože do ADOTu (Mick mi vysvětlil, že to není název, ale zkratka parkoviště Arizona department of traffic) mám kolem 19h ještě strašně daleko a hlavně jsem bez signálu a o pizzu si tedy zavolat nemůžu. Telefon na signál kontroluji čím dál častěji a konečně po 20h, nějakých 20 km před ADOTem mi naskočí jedna čárka signálu. Volám do Old time pizza. Bere to chlap, něco mele španělsky a … já mu nerozumím. DO you speak english? Ptá se mě. On se ptá mě! Tak to asi mluvil anglicky. Opakuji objednávku a zase mu nerozumím. Po se přerušilo volání. Vytáčím to znovu a když se představím , slyším „Wait“. Tak čekám pět minut a kolem se rychle šeří a protahují se stíny. Pak se mě zdvořilý ženský hlas začne vyptávat, co že to vlastně chci. Sláva. Takže 3x pizza, 2xcola a 2xpivo. Jaké pizzy je mi srdečně jedno, ale paní mi nabízí spoustu typů a velikostí. OK tak něco ostřejšího se šunkou a ty největší co mají a ty piva raději 3 a ať jsou proboha chlazená. Paní se mě ptá zda mám řidičák. Nechápu, ale už potřebuji jet, tak říkám, že jo, ale že sem na kole, řidičák tedy nepotřebuji a auto řídit nebudu. Paní se jen zasměje a domlouváme se na 21h. Když máknu, tak těch 10km musím za hodinu dát. Jenže ať makám, jak makám, tak to nedávám. Do cesty se mi postavil brutální kopec a když se na něj vyškrábu a kontroluji mapu, tak to vypadá pořád na dalších 10km, podle profilu navíc nejprve pojedu do 800 m n.m., pak si to znovu vystoupám do 1000 a teprve potom budu klesat k řece Gila, kde je ten ADOT. Nezbývá než znovu volat pizzerii. Ne ještě tam nejsem říkám té dobré paní, ještě 7 mil. OK takže později, počkám na Tebe.

Nakonec přijíždím na nějaké parkoviště ještě před řekou, kde ve tmě polehávají 3 jezdci. Bret Stepanik, Adam Hale a Mike Dicken. Kde je ten ADOT, no přes další kopec tak půl hodiny. No já snad zkapu o hladu, do půlnoci na mě asi paní nepočká. A taky, že ne. Na parkoviště přijíždí pickup. Vystupiuje z něho drobná šedovlasá paní. Volá Mika a omlouvá se mu, že víc jako hodinu čekala na jiném místě na závodníka, který si objednal tři pizzy. Ale to jsem určitě já, hlásím se jí. To jsi ty s těmi pivy? No jasně! Máte je? A jsou fakt chlazené? Nejprve ukaž řidičák. No já řidičák jako mám, ale ne sebou vždyť jsem na kole. A k čemu ho jako vlastně potřebujete? To je zákon, pivo Ti bez zaevidování nemůžu prodat. No a pas by nestačil? No jasně, potřebuju jen Tvoji identifikaci.

Mike baští svoji pizzu, další koušou svoje semínka a tyčinky a všichni na mě s údivem koukají, jak přebírám velkou tašku s dvěma 15 palcovými (40 cm) a jednou 12 palcovou pizzou. V kyblíku s ledem k tomu dostávám dvě litrové koly a 3 lahváče. Stálo to bambilion, ale stálo to zato.  Sedám si na veliký kámen, soukám do sebe tu dobrotu a zalévám pivečkem. Konečně! Konečně!

Spořádám velkou pizzu, dvě piva a pak ještě půlku té menší. Ostatní odjíždí a já si vychutnávám poslední pivečko. Po parném dni, každá buňka děkuje. Koly přelévám do bidonu, zbývající pizzy smotám, dám do igelitky a nacpu do drybagu na řídítkách. Pomalu nasedám a ještě pomaleji vyrážím dál. Je půl dvanácté a jsem totáně přežraný. Po 4 km horské dráhy se doploužím k řece Gila. Slézám z kola a  umývám si svůj prosolený obličej. Pak si propláchnu i kalhoty, hygiena musí být, ikdyž noc už je chladná. Po dalších dvou kilometrech stoupání nalézám vyschlé koryto potoka s prohřátým měkým pískem. Tam si vyskládám své ležení a před jednou ranní a po 122 km a 2 500 nastoupaných metrech usínám. Dneska má pohybová průměrka klesla na 8,8 km/h. Takže další těžký den, ale ty vzdálené hvězdy nade mnou rozhodně stojí zato a zdá se, že stále stojí při mně.