Snow Wolfman 2018 – vzpomínka na ultramrazy

Letos mám v prosinci ujetu rekordní vzdálenost. Přes 1 500 km. Na zimu je celkem teplo, chybí sníh. To v únoru 2018 mrzlo až praštělo. Tehdy jsem absolvoval nejtěžší zimní závod. Málem jsem ho nedojel, v podstatě vzdal, ale nakonec…

Tenhle článek je vzpomínkový. A upřímně, důležitou motivací pro jeho napsání je i to, že jsem již dlouho, žádný článek nenapsal. A přitom bych vám chtěl dodat nějaký úspěšný a nevšední příběh. A tohle byl totálně extrémní příběh

Nechce se mi tak úplně sepisovat všechny detaily závodu. To už přede mnou výborně udělal Milča Silný hned ve třech dílech. No a mě tenkrát čtení jeho článků vyprovokovalo k sepsání dlouhých komentářů o tom, jak jsem ten závod viděl a prožil já. No a teď z toho udělám samostatný článek na svém blogu.

První díl Milčův report: https://www.cykloserver.cz/aktuality/?a=30004276

Můj komentář: Poučení pro Milču a ostatní: alkalické ale i dobíjecí NiMh nebo NICd barie jsou do mrazu úplně nevhodné. I nízká mínusová teplota (0 ař -5st) vede k jejich rychlé smrti. Do mrazu tedy jen Lithiové jednorázovky nebo Li-Ion dobíjecí (18650). Nicméně při tomhle wolfmanovi jsem zjistil, že záleží i na odolnosti samotné svítilny .- zatímco čelovka Fenix HL-60 svítila jak o život, tak Gaciron 860 a Xstar Warboy vybíjely baterie o dost rychleji. Za normálnějších teplot do -20 stupňu ten rozdíl takový zdaleka není. Dost mě překvapilo, že Milča bydlící v městě baterií (Bateria) Slaný zaplatí tuto nováčkovskou daň, kterou já vychytal již při zimním dojíždění do práce.
Přidávám důkaz teplotního rekordu: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/mraz-cesko-rolava-krusne-hory_1802250948_pj

Druhý díl Milčova rekordu: https://www.cykloserver.cz/aktuality/?a=30004277

Můj komentář: Dovysvětlení toho odpojení po startu. Jako vždycky jsem měl před startem honičku umocněnou tím, že jsem si cestou koupil nové zimní tretry, abych nemrznul ve svých ošoupaných. Pak jsem si na ně musel našroubovat kufry a holt mi to vzalo dost času a tak se stalo, že na 222 km survival snow jízdy jsem vyrazil s prázdným camelbackem 🙂 Uvědomil jsem si to po 2 km nad sjezdovjou a odbočil z trasy chataje rolbaře a škemraje teplé vody. Nakonec jsem vyškemral čaj i s rumem, ale zpoždění bylo 20 minut. Také to setkání s Mičlu v protisměru bylo bizardní. Usínal jsem za jízdy, praštil sebou a když jsem se zvedl, tak jsem vyrazil dál po trase, stále sledující šiku a trasu na GPS. To že jsem se při pádu otočil o 180 stupňů mi došlo až tak po 10 minutách, kdy jsem minul Milču v protisměru. Uvažoval jsem úplně stejně jako on – měl jsem radost, že potkávám podobného blázna uprostřed noci. Prostě mně trvalo těch 10 minut, než jsem si tak nějak spočítal pravděpodobnost toho, že se někdo prohání Kruškama po půlnoci v mínus 27 stupních – aspoň tolik hlásil na druhý den Radiožunál nový teplotní rekord v okolí obce Jelení. Také dodám, že v Jelení byla jediná občerstvovačka, já tam zjistil, že mi zamrzl závěr na camelbacku. V průběhu pokusů o jeho otevření pořídilo štěpán tuhle fotku s výrazem nejvyšší urputnosti.

Když jsem to konečně povolil, zjistil jsem, že zamrzla i koncovka na hadičce od camelbacku. Při jejím rozehřívání a oblékání jsem se celkem dost polil – proto také to rychlé tempo, když jsem Milču potkal. Tak trochu jsem bojoval o zdraví – o život ještě nešlo, to až druhý den. Přidávám důkaz teplotního rekordu: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/mraz-cesko-rolava-krusne-hory_1802250948_pj

Třetí díl Milčova rekordu:https://www.cykloserver.cz/aktuality/?a=30004278

Můj komentář: Ještě dovysvětlím, jak se mohlo stát, že si Milča myslel, že dojel jen Thomas. Dorazil jsem do cíle prvního kola značně promrzlý, unavený, ale v celku použitelný v 11h dopoledne. Problém byl, že závodníci Milča s Uwem smutnili a naopak Marek slavil přežití. Přidal jsem se na stranu slavících a postupně zjistil, že se mi dál moc nechce. Hlava odmítala připustit další trápení, navíc obavy, že další noc bych již nevydržel jet beze spánku nahradila po pár panácích jistota, že bych to fakt nedal a na pár hodin jsem vytuhnul v sedě.

Po probuzení jsem na tom nebyl s odhodláním o moc lépe – varianta spaní venku v mínus 20 a méně vedla k jednoznačnému hazardu se životem. Propařil jsem tedy s ostatními celý den, celou noc a ráno se těžce sbíral. A pak jsem zjistil, že Thomas dorazil kolem půlnoci.

A k tomu venku znovu parádní sluníčko a jiskřivý sníh! Vyhlásili jsme vítěze – já jsem ten černý vlevo:

A pak jsem šel nakládat věci do auta. Doma mě však nikdo nečekal a bylo tak krásně. A mě strašně mrzelo, že z šesti jezdců na startu dorazil do cíle jen jeden a k tomu ještě Němec. A do toho mi posmutnělý organizátor Štěpán řekl, že Margl jen tak nevzdává a že to tedy musel být záhul. A v tu dobu mi to došlo! Stále je možnost vrátit se do závodu! No a tak jsem to ohlásil ostatním. Nikdo mi nevěřil, ale já se i tak sbalil a vyrazil hodinu po poledni do druhého kola (111 km). říkal jsem si, že pojedu po trase pořád dál a dál dokud mě to bude bavit. Už jsem nezávodil jen si užíval volnosti, sluníčka sněhu, pohybu na mrazivém, ale čerstvém vzduchu. Po dvou hodinách a 20 km jsem se musel v Perštejně srovnat pivkem z místního minipivovaru.

Po pivečku mi to kupodivu sedlo ještě více a jel jsem a jel dál a dál. Po dalších 20 km a dalších 2 hodinách jsem dojel na benzinku Hora svatého Šebestiána. Tam jsem rozmrzal a chystal se na přicházející noc.

Paní pumpařka mě litovala, že jezdím v – 15 stupňích. No a já na to: Copak teď , ale kdybyste věděla jaká kosa mi byla předevčírem v noci 🙂 Pochopila, že jsem blázen. Přece není možné, že by někdo jezdil v tomhle mrazu 3 dny a ještě v noci. No to bych tedy ráda věděla, kde že to byla ještě větší zima než u nás na Hoře. V Jelení paní a bylo tam kolem půlnoci – 25 stupňů. Kroutila hlavou, jako, že to asi těžko. Do minuty odvysílal Radiožurnál informaci o teplotním rekordu v Jelení. Zmateně se na mě podívala. Já se v tu dobu konečně dobalil (náklad zásob do dresu a camelu), vyměnil baterie ve světlech a vyrazil do soumraku zdolat zbývajících 70 km. Asi po hodině a půl mi začalo slábnout světlo v čelovce. Namísto osvědčeného Fenixu jsem si vzal na otestování nový Xtar Warboy a ten ty mrazy nedával. Baterie se vybíjela tak 3x rychleji. A přesně jak to líčil Milča: sjezdík po zasněžené lesní asfaltce. mlha, kterou světlo na řidítkách nedokázalo prosvítit. V tom nějaký šedý stín na zemi. Šílený smyk, nezvladatelné kolo, pád na stranu a dojezd 20 metrů do pangejtu. Při pádu jsem si vymknul palec na levé ruce. Bolest jak blázen. Naštěstí zchlazení bylo možné realizovat pouhým vytažením palce z rukavice. Po kilometru, ale následoval brutální výstup podél hráze přehrady Kamenická. Dával jsem ho s kolem na rameni asi tak na pět zastávek. Každé lapání křovin ve stěně doprovázela krutá bolest v palci. Podklouznutí na zasněžených šutrech a trávě by mohlo skončit nepěkným pádem z 10, 20 a nakonec snad i 50 výškových metrů… Nahoře jsem se vydýchával snad 5 minut a slíbil si, že už není cesty zpět a musím to dojet.

Proti byl, ale opět náš děda největší – Mráz. Zamrzla mi voda v Camelu. Naštěstí jsem se v 8 večer Radenově dobouchal na chalupáře a vyškemral ohřátou šťávu, kterou jsem zmrazky odstranil a mohl popíjet dál za jízdy. O dvě hodiny později jsem vzbudil domorodce z jedné z celkem dvou osvětlených stavení v samotě Zákoutí. Vyběhl na mě obrpes, ale pak mi milý horal dovolil vyzout se v předsíni a do treter a rukavic nacpat hřejivé polštářky – bez nich bych už neměl šanci. Po zatřepání v nich uhlík generuje teplo 3 hodiny. V tomhle mrazu však přestávaly fungovat v polovičním čase. To mi tak stěží vystačilo na benzinku v Reissigmulle (hraniční přechod do ČR). Tam jsem se opět prohřál, vypil dva Monster energeťáky, vyměnil nahřívací polštářky a vyrazil do zbývajících 30 km těsně před půlnocí. Závěr už byl na morál, ale věděl jsem, že se mi povedl skvělý run – druhé kolo jsem si užil coby nádhernou solojízdu s 2 většími (45 minut) a 3 kratičkými zastávkami. Na Klínovec jsem dorazil ve 3 h 10 minut ráno a 115 km na poctivém snowbiku s nejširšími pneumatikami ve startovním poli (to byla na uježděných běžkařských drahách a při nízké výšce umrzlého sněhu značná nevýhoda oproti ostatním) zvládl za 15 a čtvrt hodiny. Pak tedy ještě chvíle napětí při opakovaném startování totálně promrzlého Mondea. Ale i to nakonec chytlo a já už věděl, že přežiju.

Domů jsem dorazil po 3 hodinách jízdy stále ještě nadupaný energeťákem, pak pokus o 2 hodiny spánku a tradá do práce… Přestože jsem v půlce netradičně kapituloval kvůli obavám z umrznutí, zvládl jsem to vstřebat a otočit do pozitiva. Z tohodle zážitku jsem žil ještě hodně dlouho.A tak, přestože mám (na rozdíl od Milči) splněno (dokonce s rokem 2017 dvojnásobně) a nemusím, tak vlastně vůbec nevylučuji, že do toho půjdu ještě jednou. Ostatně duben se blíží a s ním i Arizona trail race. Tam se mi při zdolávání Grand Canyonu budou další zkušenosti i najeté kilometry sakra hodit. Akorát tedy dědu Mráze tam vystřídá nejspíše teta Horká.

Ještě dodám statistiku své jízdy: počet km (včetně opakovaného bloudění): 249.3 km převýšení celkem: 6 242 m Doba jízdy mínus pařící celodenní zastávka (26h): cca 30h Doba zastávek na trati (benzinky, minipivovar, ohřívání u dobrých lidí): 5h 25 minut Důkaz zde:

Prostě ta první noc byla strašná pro všechny a já měl vážně strach, že další noc nedám. Samozřejmě, že bych jí dal, což mi ukázal Thomas, takže pak to bylo wjecí cti porvat se s vlastní hlavou, strachem a pohodlím. Paradoxně to druhé sólokolo, bylo jedním z mých nejkrásnějších zážitků na kole. Jen já a promrzlá příroda, žádný závodní stress, čirá jízda pro radost…Když se dostaneš do takového laufu, zvládneš úplně všechno…

Na závěr přikládám komentář na Milčův článek i můj komentář od zkušeného bajkera Teepexe, který mi udělal radost:

RE: Wolfman Snow 2018, 3. díl
pánové jste borci jeden jak druhej, ale Margl, to je monstrum z galaxie Arkana:)) super pocteni, pro me zima neni, ale asi jsou to castecne vymluvy, to je jasny díky za zazitky, umim si to castecne uzit s vami

Použité fotky: http://wolf-man.cz/cs/galerie/ a autor