Poprvé v historii zveřejňuji na ultra.bigbajk.cz článek Ondry Semeráda. Původně byl (zkrácený) publikován na welovecycling.com, ale já si vyžádal plnou verzi a autor mi jej poskytl. A je to taková pecka, že jsem nakonec připsal i svůj chytrý komentář.

Na vlastní kůži, Ondřej Semerád

Poslední roky jsem přešel od cyklokrosu a MTB padesátek na druhou stranu cyklistického spektra k dlouhým a extra dlouhým akcím na biku. Tyto akce mě naplňují klidem, soustředěním se na krásu krajiny a sebe samého a svůj výkon.

Ondřej Semerád se léta věnoval cyklokrosu. Teď přešel k extrémním závodům.

Top mezi těmito akcemi v Čechách je seriál extrémních závodů Loudání. Aby ses na Loudání dostal, musíš splnit kvalifikační kritéria a umístit se v závodech, která tě k Loudání dovedou.  Letošní zajímavostí byl kvalifikační závod Spirála.

300 km převážně noční krajinou

Sprirála měla svůj bod startu v geografickém středu České republiky v Číhošti. Tak toto místo číhošťského zázraku bylo i svědkem toho, kdy se skupinka deseti závodu chtivých zakuklených cyklistů spolu  s pořadatelem, jeho milou ženou a jejich dětmi sešla v malém altánku.

Po posilnění čajem a kávou a kontrole správné funkčnosti navigační aplikace MapCatch, vyrazila vstříc neznámu a mrazu a tmě. Skupinka devíti mužů a jedné odvážné ženy.

O trase víme, že je dlouhá 302 km a to je vše. Nevíme, kudy vede. Apka je nastavena, že vidíme jen 10 km dopředu. Pokud neprojedeme trasu dobře (někde ošidíme) tak se nám neukáže pokračování. Dává to nový rozměr tomuto závodění, není možno plánovat, připravovat. Musí se vycházet pouze z dané situace.

Start byl v 15h, takže jízda při přirozeném světle byla jen cca hodinku, pak už bylo třeba použití světel jezdců. Viditelnost při noční jízdě trochu zlepšoval mírný poprašek sněhu a měsíc téměř v úplňku.

Tma skrývá náročnost

Zimní noční jízda má jistá specifika. Díky dnešním kvalitním světlům je docela slušně vidět na cestu, ale stále je viditelnost omezená a krátká, takže i jízda musí být tomu uzpůsobena. Díky vzdálenosti, na kterou je vidět, nelze polevit v ostražitosti ani na rovných a „přehledných úsecích“ což má i plusovou stránku. Toto napětí – držení ve střehu – oddaluje potřebu spánku. Ve sjezdech musí jezdec čekat prakticky cokoliv. Stíny mění hrboly v dolíky, zkreslují skutečnou velikost všeho co je v cestě. Kopce se jezdí tak nějak víc na pohodu. Není vidět jak je kopec velkej ani jak se mění jeho sklon. Takže se jede trochu pomaleji, ale tak nějak plynuleji a méně to vysiluje.

Noční samota

Předvánoční čas a noční jízda to je kouzlo světel. Z kopců je vidět záplava světel, ve které se mísí pouliční osvětlení s reklamními světly a hlavně s vánoční světelnou výzdobou. Při vjezdu do města někde boční stezkou se ze tmy najednou vyloupnete do vánoční nálady. Pokud není příliš pozdě, potkáte dvojice či skupinky prohlížejí vánoční stromy. Jste pro ně jak zjevení. Ve vesnicích je to trochu jiné. Domy mají někdy ozdobené jen okapy, jinde jsou celé orámované a svítí jasná kostka. Nikde nikdo jen občas zaštěká pes. Příjezd nočního cyklisty je jak proniknutí do jiného poklidného světa. Proniknutí, probuzení psů a zase zmizení, kde se zase vše ponoří do různě barevného klidu. Opět vás polkne tma a klid lesa, kde noční samota přivede do hlavy různé většinou poklidné myšlenky.

Průběh závodu

Po počátečním míchaní, se pořadí ustálí. Jedu sám na prvním místě za mnou Margl a za ním Indián. Nečekám na ně, ne že by to bylo rozhodující v dané části závodu, ale při těchto dlouhých akcích většinou každý jede tak nějak svoje. Někomu to jede líp z kopce a jinému do kopce či v technice. Přizpůsobováním se jeden druhému přináší buď zbytečně vysoké nasazení nebo naopak rozhození z rytmu či riziko v technice. Úseků, kde se vyplatí jet v háku je velmi málo. Málokdy se sejdou ve dvojici či skupince jezdci, kteří jedou stejně.

Užívám si osamocenou jízdu, občas trochu zakufruji a na aplikaci vidím, že to samé potkalo dvojici za mnou. Okolo 9 večer mi trochu zlobí telefon a aplikace. Telefon mi hlásí, že z důvodu nízké teploty bylo zastaveno nabíjení. Kape mi voda na displej a kousne se mi apka. Musím zastavit a restartovat telefon i apku. Při druhé zastávce na cca 80 km mě předjíždí Margl, nemohu s ním jet, dokud nemám jistotu, že mi běží apka a zaznamenává trasu. Pokud bych neměl celý záznam, mohl by to být důvod k diskvalifikaci. Před Chotěboří vidím na otevřených úsecích blikačku před sebou. Jede jak divej, nejde mi ho dojet.

V Chotěboři přepadám kamaráda ze školy, sním mu uzený, vypiju kolu a svým zpocením zasmradím celý byt a jedu dál. Dík Míro. Mám asi hodinu zásek na Margla. Najíždím do oblasti blízko domova, takže terén docela dobře znám. Hned první informace mě nepotěší. Tlačíme celou Spálavu nahoru. Pak už to jede. Vím co kde jak, takže vím, co si kde mohu dovolit a jak si rozložit síly, kde je jaký kopec a jak dlouhý. Takhle letím až za Vysoké Mýto. Za Litomyšlí stoupáme na Kozlov – 5 cm mokrého sněhu. Sjezd do České Třebové  je krásně hravý. Jsem cca 10 minut za Marglem.

Potřebuji sehnat vodu, ptám se na ulici děvčete, kroutí hlavou, že fakt neví a dívá se na mě hodně divně. Nakonec okupují nádražní budovu. Ve 4h ráno vše zavřeno. Hodná paní v pokladně mi natočí vodu do camelu. V automatu kupuji něco, co by měla být káva a polomáčenky. Suším se u topení. Opodál na lavičce nějaký bezdomovec. Po ½ h vyrážím, trochu mi dělá problém se rozhýbat. Po přehoupnutí hřebínku do Lanškrouna vjedu do deště a v následných kopcích těžký mokrý sníh. V 14ti kilometrovém stoupání z Tátenice na Cotkytle přibývá z 5ti na 10 cm sněhu. Svítá, světlo se rozbíhá po pláních a i po silnici, kde leží mírně rozježděná 5ti centimetrová vrstva sněhu.

Nikde nikdo, za hodinu co jsem stoupal, jsem potkal asi dvě auta – měla dost problémy. V apce se mi v dálce objeví Margl. Sjezd mi jde dobře, docela si ho užívám, driftování na sněhu mě baví. Aspoň nemrznu. Ve Štítech vpadnu do prvního obchodu a u pokladny Margl. Pokladní mi prozrazuje, že je tam max 3-4 minuty. Nakupuji a jím. Moc to do mě neleze, dám koblihu a banán. Je to málo a nejde to do mě. Margl jede dál, že musí někde na záchod. Vyjíždím. Míjím ho u benzínky. Najíždím do kopce, Margl kouskem za mnou. Jedu si svoje tempo. Je to na  sněhu, v terénu dost těžký, vzdaluji se. Před hřebenem je odbočka do prudkého svahu  po louce bez jakékoliv stopy, sundává mě to ze sedla a tlačím. To mě štve a nejde mi to. Margl přichází a odchází. Po dosažení asi 800 m n.m. se dá už jet. Dojíždím Margla a u Svaté Trojice jsem kousek před ním. Z Jeřábu 1003 m n.m. sjíždíme těsně za sebou.

Pod kopcem je Václav a má čaj, kávu a buchty. Trochu se zdržím s buchtou a následně mírně přejedu odbočku. Margl mi zmizí. Při nájezdu do dalšího kopce dělám zase chybu (asi únava) a hlavně zase se musí tlačit. Pláně, prudké brdky, sníh a tlačení. Shrnuli a roztrhali se mi návleky na špičky. Sundávám se. Na tretry se zespodu nalepují balíky sněhu. Stopy přede mnou prozrazují, že jede.

Obtíže a utrpení před koncem

To mě ničí. Mám na kole těžší převody a od chození mám nohy úplně vymlácený. Dá se chvíli jet, rovnám se, ale sněží a fouká. Stopy přede mnou jsou dost zapadaný a přitom časově není ode mě daleko. Stoupání na hřeben v 950 m n.m. je 10 až 15 cm sněhu. Fouká a sněží, že je vidět tak na 10 m. Tlačím. Jím energetický bombóny. Jsem na sra…., potřeboval bych si zastavit. Udělám 20 kroků a musím stát, ale jen pár vteřin než začnu mrznout. Bojuji o každý metr. Přemýšlím, jestli se to zhorší, na jaké číslo se volá horská služba? Nejsem moc schopen pohybu a zastavit by znamenalo umrznutí. Stopy od Margla téměř neviditelné.  Dohrabu se do lyžařského střediska Kraličák. Jak vyjedu z lesa se do mě opře vítr se sněhěm s novou silou a tvář mi to ohrne ke straně. Přes brýle není nic vidět a bez brýlí to bolí do očí. Dle trati bych měla jet na rozhledny Twiggy a zpět.

Volám pořadateli, že to nedávám, že podmínky jsou hrozný a že jedu dolů. Margl prý rozhlednu též vynechal. Jedu dolů, ale jedu už jen po silnici. Dole padá mokrý sníh. Klepu se jak ratlík, až se mi vlní kolo. Ve Starém Městě najdu hospodu, kde si mohu vzít kolo dovnitř. Dám česnačku, ½ l čaje. Klepu se, ale ne tolik od zimy, ale od vysílení. Nejde mi jíst. Jen sedím, klepu se, stylově koukám na cyklokros a přes okno sleduji vánici, třes se mi postupně zklidňuje. Prodlužují se mi intervaly mezi chvilkama neovladatelného třesu. Po 1,5 h zkouším, co to udělá. Platím, děkuji za azyl a vyrážím. Po napojení na trasu, sjetí kopce, na rovině zjišťuji, že jedu v protisměru. Trochu si nadám, vylezu zpět kopec na náměstí a šplhám do serpentin nad městem. Nahoře zjišťuji, že při plném úsilí jedu po rovině mezi 10 – 12 km/h. Ve Vikanticích nejsem schopen vyjet malý kopeček. Nejsem schopen se pohybovat dostatečně intenzivně, abych se zahřál a tak mi začíná být i vnitřní zima. Zjišťuji, že bych měl z Hanušovic ještě vystoupat na hřebínek. Hlava se radí s tělem a je mi z toho dost smutno.

Zhodnocuji, že další putování se neslučuje se zdravím a zachováním života. Volám Vaškovi a prosím o vyzvednutí. Slíbí, že mi pojede naproti. Plazím se po zasněžené silnici k Hanušovicím. Každé auto co jede proti, je pro mě naděje. S Vaškem se potkávám na kraji Hanušovic, dosedám do auta a pouští se do mě třes. Vašek mě nechá v autě ohřát a opakovaně se dotazuje, zda to nezkusím dojet.

Utvrzuji ho, že už to nedám. A i z toho důvodu, že jsem jel už kus mimo trasu po asfaltu. Vzdávám 18 km před cílem. Margl je v cíli – klaním se mu.

Několik hodin po něm za tmy doráží Indián. A jelikož Margl měl již místo na startu zajištěné díky těžce vyloudaným bodům z minulých ročníků a je na 5. místě v Historické tabulce Loudalů, tak si Indián svým druhým místem zajistil start v již 13. ročníku a to 3. června 2020 ve 22 h.

Všichni ostatní měli z důvodu počasí trasu zkrácenou o 46 km. Z Jeřábu jim Vašek operativně přeplánoval trasu v aplikaci rovnou do cíle, kde panovala družná a pohodová atmosféra.

Spirála byla letošní kvalifikační novinka bikepackingového extrémního závodu bez podpory, který nese název Loudání. Místo na startovní listině Loudání měl jisté jen vítěz. První závod Loudání se jel v roce 2007, dnes je mezi extrémními bikery kultovní záležitostí. Vždyť už jen to, že své místo na startu si musíš vybojovat v kvalifikačních závodech. Jak praví oficiální stránky Loudání – mít zde svůj zářez je extrémně těžce získaná vzpomínka na celý život.

Spirála

Původní délka trati: 302 km

Trať po zkrácení: 255 km

Převýšení: 4536 m pro 307 km , 3700 pro 255 km

Autor: Ondřej Semerád

Vytvořeno s využitím článku na: https://www.welovecycling.com/cs/

Spirála – extrémní závod jen pro opravdové bikery

Pokud patříte mezi citlivé bikery, tuto zpověď raději nečtěte. Ondřej Semerád se dlouhá léta věnoval cyklokrosu a MTB, před časem … Pokračování textu na We Love Cycling – Česká republika

Pár mouder a vlastní komentář o Spirále od vítěze závodu

Srovnání s Ondrou a vítězná taktika

Ondra je ambiciozní cyklista. Závoďák tělem i duší. Srdcař. To já taky. Co v sobě mám navíc a co mi umožnilo pár (českých závodů) dokončit a některé i vyhrát? Co mám navíc proti Ondrovi? Nevím, jen odhaduji. Snad větší pokora k soupeřům, důkladnější příprava, více zkušeností s ultra? Nebo větší zapálení a vášeň a tím pádem vyšší odolnost čelit strádání, počasí a nástrahám trasy?

Jeli jsme spolu bok po boku dvě úvodní noci na dvou ročnících Loudání. Naposledy Spirálu. Ondra byl po část trasy vždy rychlejší, na klasickém crosscountry bych patrně neměl nárok. Jenže ultra, to je jiné kafe a můj revír.

Spirálu jsem měl od počátku naplánovánu jako nonstop závod s minimem přestávek. Žádný spacák, žádné zbytečné oblečení, pečlivě propočítané baterie na noc a půl. Také jsem sebou táhnul spoustu jídla v podobě traťovek zabalených do smršťovací folie. Vezl jsem sebou 2,5 litru vody, do které jsem sypal energeťák, sebou měl i tablety na čištění vody z potoků…

Bylo mi tak vlastně úplně jedno kudy trasa povede. Nechtěl jsem se zdržovat čekáním na jídlo v restauracích a dokonce ani nákupy na benzinkách.

Mapa trasy – Vašek nám ji v aplikaci dávkoval po 5 nebo 10 km

Závod viděný mýma očima

Ondra vyrazil a diktoval tempo. Já po pár kilometrech zjistil, že moje podhuštěné pneumatiky jsou sice bezpečnější na sněhu, ale na asfaltu, po kterém jsme povětšinou jeli úvodních 30 km, byly jasnou nevýhodou. Po dohuštění, při kterém mě zmrzly prsty, jsem se ocitl na chvostu a dlouho mi pak trvalo než jsem utrhnul Indiána, který jel nebývale svižně.

Ondru jsem dojel po 80 km, když byl zrovna ztracený v lese, kde nebyl pořádný GPS signál. Společně jsme ho probloudili a pak se mi podařilo mu nastoupit a bez větších obtíží mu ujet ve stoupání. Myslel jsem, že mám vyhráno. Jenže Ondra se občerstvil u kámoše (to je dle mého na hraně pravidel, ale budiž) a napálil to tak, že můj náskok se tenčil a tenčil. Naštěstí, když už byl za mnou necelých 10 minut, musel udělat další přestávku v České Třebové.

Opět jsem měl zato, že hodinový náskok mezi námi už bude rozhodující. A Ondra se opět vybičoval a náskok rychle stahoval. Těsně před rozbřeskem po dlouhatánském stoupání na Cotkytle jsem měl krizi. Chtělo se mi opravdu hodně spát a ještě víc na velkou. Vyřešil jsem to v a za autobusovou zastávkou během 20 minut. Pak jsem brutálně zmrznul ve sjezdu a Ondra mě pak dostihl v prodejně ve Štítech, kde jsem rozmrzal.

Po rychlém nákupu a ještě rychlejší konzumaci energeťáku a cukrovinek, jsem sice vyrazil dál jako první, ale opět mě zastavila bolest břicha. Naštěstí tam byla benzinka s promrzlým, ale funkčním WC. Když jsem se vypotácel ven, akorát jsem viděl, jak Ondra mizí v dáli.

Zkoušel jsem ho dohnat, ale neměl jsem šanci. Jel jako ďas, stoupalo mu to lépe než mě. Ale nevzdával jsem to, věděl jsem, že každý má své silné i slabší chvíle.

Po nějaké době jsem ve sněhu vystopoval, že Ondra v kopcích tlačí výrazně častěji než já. Za další hodinu jsem ho už dojížděl. Ale neměl jsem vůbec zájem jít před něho a diktovat tempo. Pěkně jsem studoval, jak na tom je. Já byl v pohodě, on ve stoupáních očividně dřel a síly mu musely docházet. Několikrát, když už jsem byl nějakých 50 metrů za ním, jsem zastavil, dal si rychlou svačinku nebo se aspoň jen tak protáhnul a nechal Ondru zase poodjet.

Nastoupil jsem mu kousek za Jeřábem. Dal jsem si sjezdík, odfrknul si a v protilehlém kopci postupně zvyšoval tempo a Ondrovi poodjížděl.

No jenže tam zrovna byl Vašek se svou tajnou občerstvovačkou, takže jsme se zase sjeli Lupnul jsem do sebe dva kousky bábovky, dvě kávičky a už se hrnul dál. Nechtěl jsem promrznout a naopak Ondra vypadal, že toho má dost a potřebuje se vykecávat.

Za občerstvovačkou jsem to pálil dolů k silnici hlava nehlava a samozřejmě jsem zakufroval. Tím pádem byl Ondra zase jen pár minut za mnou. Následoval krátký úsek po silnici a za Vysokým potokem odbočka na zasněženou modrou turistickou stoupající K Vojtíškovu. Pak to bylo čím dál náročnější. Sněhu bylo víc a víc. Sníh fučel stále silněji. V jednom takovém stoupání na pusté pláni jsem se hecnul. Ten kopec přejedeš v sedle, kdyby jsi měl zhebnout. Tohle bude tvůj definitivní trhák. A vyšlapal jsem ve sněhu střechu, kterou bych tlačil i v létě a odpočatý. A bylo to přesně tak, jak jsem si myslel. Ondra viděl napůl zapadané stopy mých pneumatik vedoucí cikcak vzhůru. Muselo mu být jasné, že takového šílence nemá šanci dojet, takže to v těch místech definitivně zabalil a do Starého města už se neploužil jako já po zasněžených pláních, ale pěkně po asfaltu. Byl fyzicky totálně na kaši a k tomu zlomený psychicky.

Přes aplikaci jsem sledoval, že z hospody nevylézá. Já se trápil dál a dál, ale vlastně mě to pořád bavilo. Jen já, příroda a spousta padajícího a trochu tajícího sněhu. Pak mi Ondra volal na trasu a dožadoval se záchrany. Odkázal jsem ho na Vaška. Pak už mi bylo jasné, že mi všechno vyjde, jak jsem si naplánoval. Přejedu už jen stoupání za Hanušovicemi a dojedu do konce. Dokonce ještě za světla.

Navíc jsem coby bonus zažil nečekané a hodně veselé setkání s turisty vracející se z předvánoční vycházky na vyhřátou chatu. Nevěřili, že se v tomhle počasí a terénu dá jezdit na kole. A už vůbec nedávali, když jsem jim řekl, že mám za sebou 300km a ukazoval jim trasu na mobilu. Vysloužil jsem si obdiv a několik hltů vynikající slivovice. A pak ještě trojí repete.

Tím pádem jsem do cíle dorazil opravdu hodně veselý a trochu i vláčný viz toto cílové video 🙂

Dění v cíli

A co bylo pak? Vašek i jeho Hanka vzorně plnili roli organizátorů i hostitelů v jejich útulné chatě. Ondra mi gratuloval a stále se u toho klepal vyčerpáním. Postupně přijeli Karel a Jirka Andrlovi. Ti ovšem využili zkrácení trasy o 50 km. To odmítnul Mirek Indián Franěk, který dokončil původní trasu těsně před 23. hodinou. Poseděli jsme všichni společně ještě chvíli, popili pivečka i slivovičku, pokecali o závodě a pak se konečně vyspali v teple, v posteli a pohodlí. No Ondra vlastně spokojeně spinkal i bez toho pohodlí 🙂

Zbývající závodníci dorazili společně o půl jedenácté dopoledne, poté co druhou noc závodu přespali v nějakém penzionu u trasy. Všichni spokojení a plní zážitků. Dali jsme si skvělé jídlo od Hanky, pověděli si příběhy i dojmy z trati a postupně se vydali do svých domovů.

To jsem se zase rozepsal…Ale to už je dneska od přechytralého Margla opravdu všechno.

Děkovačka

Vlastně ještě něco. Chtěl bych poděkovat Vaškovi a Hance za zorganizování závodu. A taky Ondrovi Semerádovi za čestné soupeření a za možnost a motivaci vydat ze sebe to nejlepší.


3 komentáře

Jirka · 4.2.2020 8:50 v 08:50

Perfektní článek! Díky!!

Václav · 7.2.2020 1:21 v 01:21

Ten link na video asi nefunguje, tenhle by mohl: https://vaclavbroz-my.sharepoint.com/:f:/g/personal/vaclav_broz_notojo_cz/EvbdCDrRLndPhHuY7kY_7V0Brvd26QKInFEzUtB7YFH69g
Ale ne z mobilu mám pocit.

    Pavel Macháček · 7.2.2020 7:45 v 07:45

    Díky za upozornění, ale ten Tvůj link zase otevírá celou galerii. tak jsem si to nahrál na své youtube a link nasměřoval tam.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *