Poslední setkání s Annie

Ještě než mi zazvoní budík nařízený na čtvrtou hodinu, vnímám, že kolem mého ležení někdo tlačí kolo. Za půlhodiny potom zvoní budík, chvíli se ještě převaluji, ospale balím spací věci do zadní brašny, snídám a chvíli před pátou, pořád ještě za tmy vyjíždím po úzké pěšince vzhůru. Následuje velmi náročný, ale hravý a krásný 24 km úsek podél řeky Gila – ostré výjezdy i sjezdy, čistý přírodní singletrack. Zhruba v polovině dojíždím ITT jezdce (samostatný start = časovkář), který zrovna vstal a vyráží na cestu. Jede to o 3 dny déle a pro nás z Grand Depart má jen slova uznání. Má teď stejné tempo jako já, tak se jede hnedle veseleji. Po dalším kilometru rydhle dojíždíme dalšího závodníka. Nevěřím svým očím, je to nezmar Annie ze Skotska. Ale je fakt strašně strhaná a má dost nepřítomný výraz. „Annie spala jsi vůbec? Ale jo, půl hodiny.“ Pane jo vždyť jedeme už čtvrtý den! „Annie, jestli chceš být rychlejší, musíš víc odpočívat a spát. Já vím, dělám co můžu Pavle.“ Působí nesmírně křehce, ale podává mnohem větší výkon než já. Jsem tím až dojatý, tak se s ní aspoň vyfotím, protože teď už je to opravdu co se vidíme. Za kopcem Annie dosáhne cíle 300 mil jako první žena z Grand Depart v čase 3 dny a 8,5 hodiny.

Loučím se a další hodinu s chutí usilovně šlapu, rád bych dohnal Mika, který je dle hlášení mých fans míli přede mnou.

Na sever a vlastně na jih

Jenže nás čeká prudké stoupání na Picket post z 500 do 1 100 m n.m a do cíle trasy 300 mil zbývá ještě 40 km. Tam by měla být nějaká voda, ale už teď je třeba jí doplnit. Dopíjím kolu z druhého bidonu a zajíždím na vzácně zatravněný plácek k řece. Je osm hodin, ideální čas na koupačku a svačinu. Řeka Gila je zde prudká a velmi bahnitá, i tak nezbývá než ji využít. Filtr Sawyer si s bahnem snad poradí. Občerstven vyrážím za půl hodiny znovu dál. Hned na začátku si pletu odbočku a ztrácím značení trailu. Chvíli hledám trasu na Garminu, který se mni na slunci leskne, ale pak nalézám stoupu i stezku. A opět jedu horskou dráhu nahoru dolů a připravuji se na stoupání. Po hodině je mi divné, že nepřichází stoupání, ale i ty kopečky jsou výživné až až. Po 11 km potkávám  jezdce v protisměru. Ptá se mě jestli jedu závod. „NO jasně. A Notrhbound nebo SoBo variantu?“ Tzn. na sever či na jih? „No jasně, že na sever! No jo, ale jedeš na jih! No to těžko, sever je támhle.“ Mávám před sebe. „Nene, tam je jih, pleteš se.“ Krčím rameny a nechávám pomatence za sebou. Po dvěstě metrech si ale jeho tvrzení dávám do souvislosti se stále nepřicházejícím stoupáním. Zastavuji, kontroluji trasu i na mobilu a začíním řvát. Jsem sprostý ve všech jazycích co znám a nadávám opravdu hodně nahlas. Jak a kde jsem to jen mohl stočit do protisměru? No jo, to muselo být už při nabírání té vody v řece. Koukám na hodiny. Takže před hodinou a půl! Bože jak je tohle možné?

Otáčím a jedu potřetí horskou dráhu. Míjím jezdce, který mě na omyl upozornil a zkroušeně se mu omlouvám, že jsem mu nevěřil a odbyl ho. „Jedeš 750 mil? Ano. Tak neboj, to je ještě spousta mil, abys to napravil. Hmm, díky.“ Po třech hodinách přijíždím na stejné místo a znovu filtruji bahnitou vodu z řeky. Když vylezu zpátky na trasu, čeká mě překvapení v podobě Paula, Hoshe a Lízy, kteří si jdou také pro vodu. Líčím jim svoji chybu a žádám Joshe o fotku, protože takto jsme aktuálně největší skupina na trase, tedy hlavní peloton závodu.

  

Stoupání na Picket post

Zatímco skupinka jde filtrovat vodu, já jdu do trháku. Po dvou zatáčkách konečně najíždím do očekávaného nekonečného stoupání a nasazuji maximální rychlost. Je skoro poledne, slunce žhne, ze mě leje, ale nepolevuji. Vyjíždím úseky, které bych jindy určitě tlačil. Kašlu na šetření sil, tu tříhodinovou ztrátu musím nějak odčinit! Vyjíždím 300 výškových metrů. Padám zase 100 m dolů a dalších 400 nahoru. A tahle nějak znovu a znovu.

 

Po 10 km se dostávám na 1100 m a mám zato, že jsem na vrcholu, ale po dlouhém sjezdu se škrábu na ještě vyšší vrchol, pak dolů a ještě výš… trvalo to čtyři hodiny a na konci mi tak došlo, že jsem si musel sednout a najíst se. Jenže ouha, sednou se mi podařilo na skákající cholla kaktus. Ten má tu úžasnou vlastnost, že se doslova lepí na šaty i kůži a po jeho odstranění zůstává v místě  přilepení spousta ostnů uchycených miniháčky. Jenže ani vyndat ten malý chuchvalec ze zatku neení jen tak. Snažil se mi uchytit na ruku i rukavice. Nakonec jsem to po pěti minutách pokusů, udělal zalaminovaným profilem trasy. No a ty ostny jsem vybíral kleštičkami dalších dvacet minut. Ty menší a lépe ukryté pak zbytek dne.

Jídlo mi kaktusová bitva výrazně zhnusila. Navíc někde níže v dálce, vidím dva jezdce jak se hrnou nahoru. Jedu raději dál, ale i další trasa je vysilující, takže najíst se nakonec musím. Tím pádem mě dvojice dojíždí.

 

A on je to Paul a Izraelec Hanoch Redlich. Tak o tom jsem si myslel, že je daleko přede mnou. Líčí mi, jak dostal hned první den úpal a zůstal 12 hodin v Tucsonu. Hmm takže je opravdu rychlostně úplně jinde. Letí dolů jak šílený. Jsem naštvaný na své zdržení, takže se ho nsažím držet. Po chvíli mě ta šíleně krkolomná jízda začne bavit. V jednom protikopcoi najednou Hanoch seskakuje, couvá a křičí. „Snake, snake!“ Čhřestýš! Už ho taky slyším. Vytahuji foťák a hrnu se před Hanocha. V tu chvíli vidím hada se vztyčenou hlavou, jak se rychle plazí ke mně a chřestí kmitajícím ocáskem. Je ode mě metr a půl. Na fotky zapomínám a i já svižně couvám zakopávaje o šutry pode mnou. Had naštěstí po pár vteřinách marného lovu dvounožců odbočuje a chřestí naštvaně v křoví. To uctivě obcházíme a pelášíme znovu dolů. Jdu do toho po hlavě a předjíždím Hanucha. Kilometr dva se drží za mnou, ale po serii ostrých zatáček, který jedu fakt na hraně ho odpárám. Vydržím v tempu další hodinu a půl až do cíle kratší trasy na parkovišti pod Picket post. Zde jsou opět vyskládané kanystry s vodou určené pro závodníky. Jeden otevírám. Piju dlouho a hodně, zbytkem vody se polévám. To je úleva. Pak plním bidony a flašku pod rámem. Dojíždí Hanoch, chválí mě a obdivně se ptá, jaké mám ambice a kolikátý chci skončit. „Počítej se mnou na bednu, nejhůř třetí.“ Po těch minelách, co jsem dosud každý den vyrobil jsem aktuálně na 6. místě. Nicméně hodně unavený a se čtyřmi vlčáky za zadkem. Takže je to ode mě spíše vtip a dráždění evidentně vyhecovaného Hanocha. Ten se ptá jestli pojedu pro zásoby do městečka Superior. Odmítám, obchod v Superior je vdálený skoro 7 km od trasy i po asfaltu je to v mém stavu hodina ztráty. Navíc vidím benzinku přímo na trase s celodenním provozem. Hanoch však užý nemá zásoby a nechce nic riskovat, takže se oddělujeme.

Za hodinu jsem ujel po solidní polňačce solidních 15 km, takže moje rozhodnutí se zdálo správné. Pak se mi podařilo v plné rychlosti přejet chřestýše. Ani nechřestnul, když jsem ho přejel oběma koly  v půlce. Zvládnul se však odplazit ke krajnici a já si ho v klidu vyfotil z uctivé vzdálenosti.

 Pak jsem ještě píchnul. Naštěstí mlíko v plášti odvedlo dobrou práci a po vytáhnutí trnu otvor utěsnilo. Ale jen na chvíli, po nafouknutí a sto metrech jsem jel opět na měkémměkkém. Tak jsem tam vrazil těsnící knot. Jenže blbě, tak jsem si to po dalším nafouknutí/sfouknutí zopakoval. Úspěšně, knot tam drží dodnes. PO další hodině jsem dojel do Queen Valley a už za šera našel benzinku. Měla skutečně otevřeno 24h denně. Jenže jen tak, že tam byl automat na kartu, tím bylo možné zaplatit za benzín a ten si z jediného stojanu sám načepovat. Ale to bylo všechno. Žádný obchod u benzinky, což jsem bral v USA už za standard. A safra, jídla mám opět málo a do Apache Junction je to skoro 40 km, tam to do zavíračky stěží stihnu.

Velikonoce v dobré společnosti

Namířím si to k nejbližšímu osvětlenému stavení. Na zahradě je plno lidí. Obchod ve vesnici prý je, ale je zavřený. A pochybují, že bych něco mohl koupit i jinde, vždyť je neděle večer a k tomu velikonoce. Ale mají tam rodinný večírek a zvou mě. Rázem se stávám atrakcí. Dospělí se mě vyptávají na trasu, musím jí ukazovat znovu a znovu na mapě. Nemohou uvěřit, že jsem se opravdu 520 km držel pěší trasy trailu a už vůbec ne, že jsem tam dojel za necelé 4 dny.

Snášejí mi spoustu dobrot. Stejky, klobásky, salátek,dokonce i pivečko. Děti (4-7 let) se mnou také konverzují a snášejí mi čokoládová velikonoční vajíčka. Žaludek naplněn, nálada mi po příjemné i veselé konverzaci silně stoupla. Jen je mi smutno, když vidím ty vřelé rodinné vztahy kolem a já jsem od svých blízkých vzdálený přes 9 časových pásem a spát budu zase sám někde v prachu cesty v divočině.

No nic, podle informací z mobilu se ke mně znovu blíží Hanoch a kousek za ním Líza, Paul a Josh. Znovu na cestu, za vesnicí odbočuji vpravo. Je tam psáno, že průjezd národní rezervací je možný jen s povolením. To jsem si nekoupil, ale silně pochybuji, že ho teď v noci po mě bude někdo vyžadovat. Otevírám bránu a po vyschlých polních cestách mizím ve tmě.

Po deváté se mi chce opět spát. V deset už mi jasné, že do na benzínku v Apache Junction do zavíračky o půlnoci dojet nedokážu. Navíc je cesta přes velikánské pláně čím dál hrbolatější a několikrát se mi z ní povede špatně zabočit. Před jedenáctou mě dojíždí Josh s Liz. Oba toho mají evidentně také dost. Takže když vidí jak se v 23h na nejbližším kopci odpojuji a chystám ležení, balí to také a bivak si staví 200 m ode mě. No aspoň, že na ty velikonoce nejsem až tak úplně sám. Je úplněk a miliardy hvězd nám opět svítí na dobrou noc.

Žranice v Apache Junction

Ráno opět několikrát uspávám budík a oddaluji vstávání. Nakonec se kolem páté vyhrabu a v šeru začínajícího dne překvapeně zjišťuji, že Elizabeth i Josh ještě leží. Urychleně balím a 5:20 jsem v sedle. Ještě si tedy na památku vyfotím jejich ležení se vstávající Lízou.

Následuje sjezd po cestě a odbočka na překrásný singltrek mezi kaktusy v oblasti Gold Canyon. Po 10 km se blížíme k předměstí Apache Junction (česky křižovatka). Čeká tam zkouška vůle a férovosti. Navigace ukazuje odbočení o 90 stupňů vpravo a souběžný kilometrový technický trail podél plotu a silnice. Přitom z GPS jasné, že touto silnicí se zase budeme vracet zpátky do městečka a plot je s trochou snahy překonatelný v nějaké té díře, kterou už někdo méně férový (a určitě místní) v plotě vytvořil. Prostě na sever a na jih, akorát že dvakrát 1 km.

No nic vydržel jsem, na asfaktce proletím zbývajících 7 km a jsem konečně u dálnice s velkým parkovištěm, velkým megaobchoďákem Bashas a celkem malým motorestem Jack in the Box. Je sedm a tedy čas snídaně. Beru tác a za chvíli ho mám plný – dvojitý hamburg, brambůrky, velký kafe a velká kola.

Slupnul jsem to jako malinu a kontroluji jak se mi nabíjí mobil a kde jsou ostatní. Hlavně tedy Mirek Indián – je 64 km za mnou, tedy před Gilou a velkým stoupáním na Picket post. Mezitím dorazil Paul.  Dáme řeč a já mezitím vymyslel, že si snídani zopakuji.

 

Tak opakuji objednávku a servírka se jen culí a nic nepřipravuje. Paul s ní mluví a vysvětluje mi, že mi prostě nevěří a má za to, že si z ní dělám legraci. Tak tedy zvážním a vysvětluji jí, že to myslím vážně a že po takové štrece si prostě dvojitou pořádnou snídani zasloužím. OK, sorry. A už je tác zase plný a já zase baštím až mi praská za ušima. I tak tedy byl Paul rychlejší a odjel dříve než jsem se přežraný vykolébal ven. Zastávka 1h 40 minut, hmm. Měl bych to dohnat zpátky říkám si a pomalu vyrážím stezkou podél dálnice.

Přesýpání pořadí

Po 2 km odbočujeme na sever do národního parku Tonto. Přibylo kaktusů, kamenů a roklí. Dojíždí mě Josh na singlspeedu. I bez přehazovačky je rychlejší než já, marně se ho snažím 3 km nahánět. Prostě mi ujel, ale aspoň jsem v závěsu za ním dojel a prosvištěl kolem Paula. OK, takže se dostávám na sedmé místo. Dost propad, ale zase lepší než Neil Beltchenko, který to včera zabalil. Prý přehřátí organismu a ztráta motivace, když viděl, že rekord neurve. Další favorit Hanoch Redlich, kterýmu jsem včera ujel z Picket post je přede mnou o 44km. Tak ten snad jel skrz noc!

No nic šlapu dál a po 5 km, mě znovu předjíždí Josh. Prý si zajel půl míle. Tak tomu dobře rozumím, ale po včerejší vracečce u Gily si na to dávám pořádný pozor. Kolem 10h míjím odbočku na Four peaks. To je volitelná alternativa ke klasické ATR trase. Jenže je o 20 km delší a hlavně vede ze současné výšky (600  m n.m.) přes dva vrcholy ve výšce 1 800 m n.m. Převážně se jede po náíročných singlech a závod to protáhne o den navíc. Ne děkuji, najedený sice jsem, ale plýtvat sílami si nemůžu dovolit.

Osvěžení i občerstvení

A tak po dalších 8 km najíždím na silnici Apache Trail  a přes průsmyk směřuji k prvnímu jezeru na trase. Je před polednem, slunce v nadhlavníku praží, cesta vede 30 metrů nad hladinou. Není co řeši, parkuji kolo u svodidel v protisměru a odvážně slézám k jezeru. Voda tedy z blízka tak čistá jako z dálky nevypadá. Ale přece se nezaleknu pár mrtvých rybiček plavoucích na hladině. Hygiena nadevše. Sundávám jen boty a ponožky a oblečen vcházím do prohřáté vody a po pár metrech už  skáču šipku do jezera a dovádím jako malý kluk. Ale je závod a čas plyne. Po 5 minutách vylézám, obouvám a škrábu se po skále zpět ke kolu. Je tam stále. Nasedám a výborně osvěžen jedu podél Mormon a následně Canyon jezera do Tortila Flat.

To je piroteskní místo se čtyřmi dřevěnými historickými baráky s obchody. Smíšené zboží, hospoda a hlavně suvenýry. V obchůdku se zásobuji a po vzoru Indiána si dávám chlazené kakajíčko.

 

V suvenýrech po dlouhé době nalézám ponožky. Ty už jsem strašně potřeboval, protože ty moje jsou plné písku a malých trnů, kterých se nelze zbavit. Jsou to ale všechno ponožky suvenýrové samé motivy s medvídky, koloušky, kytičkami. Já si koupil nejdrsnější s mexickými motivy, navlékám si je hned na zápraží a hrdě si je prohlížím. To je pohodlíčko a jak mi sluší!

„Tedy takhle vypálené tejpy na kolenou jsem ještě neviděl“, prohlíží si chlapík v zrcadlovkách a klobouku moje nohy, z kterých jsem tejpy po koupačce strhal. Až poté co odejde mi dochází, že jsem se tolik nezlepšil v angličtině, ale že to pronesl česky. Svět je malý.

No raději jedu dál. Asfaltka v prudkých zatáčkách na dalších 12 km postupně vystoupá nad 900 m n.m. Těsně před vrcholem dojíždím Lízu, která sedí v malinkatém stínu přečnívající skály a něčím jistě moc dobrým se krmí.  Ze mě jen leje, ale zastavuji až za vrcholem, ale to jen proto, abych si tu krásu vyfotil. Stejně jako za další hodinu jezero Apache lake.

Paní uklízivá v Roosevelt marina

U Rooseveltova jezera se rozhoduji zajet si 800 m do obchodu u mariny. Je pů páté a mám opět hlad a navíc už fakt nutně potřebuji nějaký krém proti slunci – na rukou mám silonkové návleky, ale kolena po odstranění tejpů se začínají nebezpečně červenat.

V obchodě byla nějaká šíleně uklízivá prodavačka. Neustále šůrovala podlahu. Já byl z toho tak nervozní, že nejdříve jsem si vybíral trochu jídla a opalovací olejíček snad dvacet minut. Pak se mi na zem vysypal polovina obsahu z ohřáté tortily. Vyšůrovala to bez řečí. Pak jsem si šel s litrovým kelímkem pro další kolu z postmixu (za nášup se v US neplatí). Z jejího upřeného pohledu se mi nějak rozklepaly ruce a většina ledových kostek z kolou přeplněného kelímku se ocitla na zemi při otevírání dveří do sousední klimatizované verandy.  Dívala se na mě hodně nenávistným pohledem. Opět nic neřekla, jen mávla rukou, že i tohle vyšůruje. Náš zákazník náš pán, ale tohle smrdící a spálené individuum tu evidentně už vidět nechce. Mezitím přijeli dva ITT jezdci. S Evanem jsem se už znal z trati a tak jsme chvilku klábosili.

Nacpal jsem potraviny do tašek a přitom mi na zem spadnul ubrousek od tortily. V tu ránu vyběhla uklízivá prodavačka ječela na mě, že tohle si seberu a uklidím sám. Aha, takže mimo obchod už pán nejsem a ona tam nešůruje. S úsměvem se ohýbám, utírám si mastná ústa a elegantně zmačkaný ubrousek házím do 2 m vzdáleného koše. Zásah. Paní vztekle zavírá a sleduje mě dál přes sklo.

Pokažené pérování a pomoc od místních

Sedám na kolo a vyjíždím. Vidlice se při záběru ve stoje zanoří, ale už nevynoří. Co je? Slézám a zkouším s ní lomcovat. Nic. Zůstává zamáčklá. No snad mi z ní neušel vzduch. Jdu se optat za Evanem zda nemá vysokotlakou pumpu na vidlice. Nemá. Hmm, tak to zkusím dohustit svojí. Je s hadičkou s volitelným autoventilkem a doma jsem to zkoušel. Nouzové dofouknutí doma fungovalo do 100 psi. Bohužel ne v Arizoně. Namísto dofouknutí mi při odšroubování ventilku ušel veškerý vzduch. No to snad ne. Takhle to přece neskončí!  Jdu znovu dovnitř a hledám druhého jezdce. Ani ten však vhodnbou pumpu nemá a hosté mě posílají do přístaviště, že tam snad mají kompresor. S úplně práznou vidlí, která naráží kov na kov sjíždím k lodím, ale nikdo tam není. Vycházející rybáři mi navíc vysvětlují, že přístav je prázdný a stejně by tam kompresor neměli.

Vracím se. Evan mi jde pomoc. Znovu nasazuji pumpu. Evan drží řídítka s předním kolem ve vduchu, aby vidlici odlehčil. Zuřivě pumpuju. Opět vzduch ušel. Tak znovu. A znovu. Snad až po desátém pokusu se mi podaří hadičku ohnout a pak odšroubovat. Projíždím kolem a opatrně testuji velmi měkké pérování. Nějaký tlak ve vidlici je, ale tak poloviční než by být měl. Zjišťuji, že vidlice se nevracela, protože nohy byly ulepené od koly, která občas při otevírání bidonu vypěnila. Tlak byl asi  pořádku a já to vlastně zmršil úplně zbytečně. Teď už je to více rozhýbané a vdlice se vrací i při daleko nižším tlaku.

Přichází paní uklízivá a nedůvěřivě se ptá, co tam jako už půlhodiny vyvádíme. Vysvětluji ji situaci a ironicky se ptám, zda je expert na vidlice a co by nám jako poradila. Ona na to, že expert není, ale pokud by byla v mojí siuaci, tak by jistě zkusila obchod s nářadím, který je 26 km po silnici Jack Corner Higway. Koukám do mapy na mobilu a pak koukám na ní. To by šlo, je to po trase. Ona mi fakt poradila! A do kolika mají otevřeno? Prý asi do osmi. Je půl sedmé, nejvyšší čas vyrazit na časovku.

Se zamknutu vidlicí a zelehnutý na řídítkách v mírném protivětru šlapu ze všech sil. Potřebuji jet v průměru aspoň 18 km/h, abych to stihnul. Zkraje to vypadá dobře, ale pak se silnice zvedá do mírného kopce a to je jiná. Ve stoje držím sotva 15 km/h, ale naštěstí se to po dalších 20 minutách zlomí a zase frčím rychleji. Po pravé ruce vidím parkoviště s kamiony a za ním bar a obchod s nápisem Hardware. Odbočuji. Jenže obchod je zamčený byť do osmi zbývá půl hodiny. Zoufalý jdu do baru. Tam místní vidláci v odraných rifflých s laclem a klobouky na hlavě. Bar ztichnul a všichni koukali na zaprášeného a evidentně zmateného mimozemšťana v přilbě a s imitací tetování přes celé ruce a v dresu s lebkama na ramenou. „Ty jsi hráč ragby“ Ptá se chlap s dýmolu a ostatní se dávají do smíchu. Uvědomuji si, že tetování mají za pravé. „Nene, já jsem cyklistický závodník z Evropy a nutně potřebuji pomoc.“ Blekotám. Pak lámaně vysvětluji, že mi ušel vzduch z „frontfork“ a potřebuji „high preassure pump“.  Opět ticho. Tak znovu opakuji, že potřebuji help. Zvedá se brýlatý kolohnát a že prý má takovou pumpu. Ostatní ho uznale okukují a já už za ním cupitám na parkoviště.

Vezmi to kolo k mému tracku. Velí on. Hrabe se v kabině a po pár minutách vítězně vytahuje kompresor. Že prý stál pár babek, ale už ho prý jednou vyzkoušel a nafoukl s ním truck. OK, tak to by nejspíš šlo. Připojujeme ho k vidlici a do autozásuvky. Jaký tam chceš tlak? Velký, 100 PSI. Udělá to něco jako FRFRFR  a vidlice mi v ruce vyskočí do maximálního vynoření. To je super. Díky, to stačí. Jenže při odpojování hadice kompresoru to udělalo sssssssss a vidla byla zase měkká. Tak znovu a znovu a znovu. Až se mi podařilo hadici z ventilu doslova vyrvat a vidla byla pod tlakem. Jenže moc velký, byla tvrdá jako kámen. Takže opatrně upustit a konečně jsem jakžtakž spokojen. Truckerovi moc děkuji as jestli bych si ho nemohl vyfotit jako svého zachránce. Chlap na to ať doma v Evropě vyřídím, že je nejlepší v celé Arizoně.

Vyrážím dál, dohánět časovou ztrátu. Po 4 km překvapeně dojíždím k Tonto Basin Marketplace. Je to takové menší lokální OBI. Před obchodem parkují tři závodníci. Paul je mezi nima a já se seznamuji ještě s nerozlučnou a sympatickou dvojicí Rick Laniello a Adrian Van Der Riet. Líčím jim co se mi stalo a říkám, že přes veškerou snahu mám vidlici moc přefouklou a již tak dost rozvibrované ruce dostanou nejspíše v dalších dnech pořádnou dávku kostitřasu. A stal se malý zázrak. Rick má pumpu na vidlici! Mezitím vychází ven prodavač a že za minutu zavírá. Ještě ne. Potřebuji silikonový olej. Máte ho? Pán zvedne obočí, jako že to jsem si měl rozmyslet dříve, ale v klidu mě vede k správnému regálu, kde je olejů několik druhů. Já bych Ti doporučil tento. Ukazuje na megavelký sprej. To je moc velký. Tak tenhle, ten má taky dobrý poměr výkon cena. Ale já potřebuji něco malinkatého a hlavně lehkého. Opět zvednuté obočí. Až si vybereš, tak přijď. Mudruju další 3 minuty a pak beru, ten co mi vybral napodruhé.

U kasy říkám, že potřebuji ještě nějaký hadr na čištění. Nestačil by papírový? Po odkývání mi z megakluba odvine 10 m a já se s díky loučím. Venku nejprve nastříkám olej na nohy vidle a vyčistím je. Pak oddělám těsnění, vrazím tam párátko a důkladně vystříkám i vnitřní prostory ve vidlici pod těsněním. A ejhle, ono to začíná zase pěkně hladce pružit. Pak si půjčuji Rickovu pumpu a s jeho pomocí a odborným posouzením nastavíme tlak tak aby byl tak akorát „good enough“. Péruje to jen o fous hůř než na startu.

Takže se už nemám na co vymlouvat. Ztratil jsem opravami celkem tři hodiny.  Je před devátou, tma navzdory spoustě hvězd. Vyrážím zase dál. Po 10 km a 150 výškových m dostihuji Paula. Volá pravidelně manželce. Já tedy té svojí a svým kamarádům alespoň vyťukám informativní whatsapp zprávu za jízdy. Paul se mě drží dalších 5 km, ale za odbočkou u Jakes Corner (restaurace a obchod) na lesní prašnou silnici už ztrácím jeho světla z dohledu.

Následuje výjezd do 1000 m n.m. a znovu přejíždíme dálnici. A další vysilující stoupání po šutrovité cestě a následně stezce. Lízu jsem stáhnul z 8 na 2 míle, ale melu z posledního. Už jsem přes 1200 m n.m. a často i tlačím. Kolem půlnoci hledám místo na spaní. Ale protože tu není nikde rovina a já si potrpím na hezký výhled, tak mi to trvá skoro další  hodinu. Konečně jsem našel vedle cesty nějaký hrbek s podivným objektem na vrcholu. A on to byl pozůstatek po větrné elektrárně a prázdný bazének asi pro dobytek. Kolem bazénku je písková rovinka a mohu se za ním skrýt před silným větrem. Pěkný flek.

 

Kolo dávám do bazénku, lehám si hlavou k němu. Pojím nějakou tortillu a poslední zbytky sušeného ovoce od High Jake ranche. Hvězdné nebe nade mnou a spokojenost ve mně. Ujel jsem 176 km, nastoupal přes 3000 metrů a to navzdory ukrutnému vedru a spoustě zdržení a problémů s vidlicí. Lízu nechám před sebou a slíznu si jí k snídani, která mě čeká zítra za kopcem v Payson. To by šlo, takhle nějak jezdí Margl.

Kategorie: Informace, bikepacking

1 komentář

Seiko · 23.7.2019 13:33 v 13:33

Gut!
Bude se to těžko krátit :/ Ať Ti to otisknou na pokračování!!!

Velikonoce místo velikonoc
pitoreskní místo piroteskní
začátek si přečti znovu, je tam pár překlepů a někde chybí slovo

Těším se na konec!
Sei

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *