Jarní vrchařské koruny, zážitky, dřina i dobrý tréning

Koruny namísto cyklosoustředění na jihu

Většina vášnivých cyklistů a kolegové ultramaratonci na jaře najíždí velké objemy na rovinách případně v kopcích. S intenzivním tréninkem povětšinou míří do teplých krajů, nejčastěji na jih Itálie či Španělska nebo na oblíbenou Mallorcu. Mně bohužel s ohledem na pracovní i rodinné možnosti nezbývá čas na dovolenou v zahraničí, takže se snažím využívat domácí revír. Letos jsem se zkusil zaměřit na Vrchařské koruny, kterých po ČeskoSlovensku vyrašilo už úctyhodných 29.

Výhody jsou jasné:

• trasu je možné si naplánovat individuálně a vyrazit na ní kdykoliv
• projíždí se po nejkrásnějších kopcích a pamětihodnostech daného pohoří
• ty vrcholy by měly být dostupné pro cyklisty
• lze to pojmout jako nonstop závod, který se dá stihnout projet za jeden víkend, tedy když máte natrénováno, oželíte spánek a jste velmi odhodlaný
• …a je to zadarmo 🙂 – tedy startovné, doprava a jídlo něco stojí

Nevýhod je také pár

• minimální socializace – v módu závod jedete se většinou solo, bez větších kontaktů s partou i na vykecávání s místňáky je málo času, navíc se mi moc nechce odpovídat na časté otázky odkud a kam jedu
• trasa je fakt nářez a po spánkové deprivaci se z toho člověk pár dnů vzpamatovává
• drsné jarní a horské klimatické podmínky – teploty pod nulou, sníh a déšť jsou v dubnu více než pravděpodobné

První koruna, první krásné a drsné zkušenosti

Vrchařskou korunu jsem si vyzkoušel poprvé vloni na Valašsku, kdy mi přišlo vtipné zkusit Valachům vyfouknout jejich prestižní soutěž.

Bohužel se nepodařilo.Bylo zrovna po sněhové kalamitě, trasu jsem proto narychlo přeplánovával, neměl skoro žádnou znalost místních podmínek a hlavně Valaši jsou do toho fakt zažraní a prostě jsem nebyl konkurenceschopný. Takže jsem skončil těsně třetí  – za 18 letým  Metúdem Liebelem jsem díky vykecávání se na předposledním vrcholu s náhodným bajkerem a Metúdově taktické zkratce mezi posledními dvěma vrcholy (tu mu poradil otec na telefonu) zaostal cca 50 m 🙂

Podruhé na Valašsko, podruhé třetí

Nicméně se mi VKV 2021 moc líbila a jelikož mi kvůli práci nezbývá moc času na nějaké jarní soustředění v teplých krajích, tak jsem vrchařské koruny letos pojal jako trénink na extrémní závod Loudání, který se mi vloni podařilo vyhrát. Jo a taky jsem si chtěl vyzkoušet oblečení a vybavení na závod https://alaskadivide.com, kam se chystám v srpnu. Takže jsem v pátek 1.4. přejel autem z Prahy k přehradě Šance a 2.4. v 0:15 jsem se už fotil na vrcholu Lysé hory.

Jenže to bylo právě 15 minut poté co vrchol opustil rodinný tandem Tondy a Metuda Liebelových. Takže se z toho stal dvoudenní závod mezi mnou a jimi po Valašských vrcholech s tím, že jsme se po páté ranní potkali a krátce pokecali na hřebeni totálně zmrzlého kopce Stracený.

Nakonec jsem přece jen vyměkl a druhou noc chvíli před rozbřeskem si v Liptále musel na 3/4 hodiny pospat na autobusové zastávce. Liebelové to měli opět lépe naplánované – spali již před startem v hotelu na Lysé a ke krátkému spaní využili i své auto kousek za Vsetínem. Hlavně ale měli lépe naplánovanou trasu, která byla o 6 km kratší a 700 m převýšení snazší, takže jsem za nimi zaostal lehce přes 3 hodiny a obhájil tak třetí místo na VKV. Celkem jsem ujel 334km a nastoupal přitom 9113 m, na cestě jsem strávil 40h, z toho 30 bylo v pohybu.

Alespoň jsem si užil krásných výhledů z hradu Vršatec kousek za Slovenskými hranicemi

Rekordní časovka na domácí Vysočině

Druhou korunou byla moje rodná Vysočina. Vyrazil jsem z rodného domku ve Svratce, oběd si dal v domě manželky ve Víru a v Tišnově navštívil kamaráda Tomáše, s kterým jsem povečeřel.

I tak se mi podařilo 350 km a 6300 výškových metrů zdolat pod 24 h.

A to byl vlastně cíl, který jsem si dal, to že jsem byl v pořadí pátý pro mě nehrálo  žádnou roli. První borci z Vysočiny totiž vyrazili na sbírat vrcholy o dva týdny dříve. Spoluorganizátorem VK Vysočiny je můj soused ze školní lavice na Gymnáziu Žďár nad Sázavou Leso, který mé fotky v podstatě online reportoval na korunním fackabooku čímž jsem se stal atrakcí víkendu.

Do třetice to vyšlo – stal jsem se Králem Jesenických hor

Jeseníky mám velmi rád, líbí se mi odlehlost až magie Jesenických hor. Už jsem však opět nechtěl absolvovat korunu úplně sám, tak jsem si sebou vzal kamaráda Mirka Fraňka alias Indiana. To je taky značně ostřílený biker a legenda Mílí, vytrvalý jako soumar, jen ta rychlost je u něj spíše stálá než okamžitá.

Takže bylo jasné že pojedu vlastně taky solo 🙂 Ale díky aplikaci mapcatch.eu, kde jsem naplánoval trasu mezi vrcholy coby závod (k nahlédnutí zde: http://mapcatch.eu/?eventId=397), jsme se alespoň mohli sledovat a porovnávat si odstupy. Přespali jsme u Radka Čížka (organizátor závodů https://ultrabikers.eu) v Šumperku. kde jsme ještě po půlnoci stihli 3 piva v Pivních lázních.

Popíjeli jsme do 2h, spánek byl tedy kratší, ale už v 10 hodin jsem se vyfotil u kostela Boží tělo kousek nad Šumperkem. Bylo ideální počasí a byl jsem odpočatý, takže Indiána jsem zanechal jeho tempu už v prvním stoupání za Šumperkem a prvních pět vrcholů jsem zvládl posbírat za 3 hodiny. Pak mě ale trochu zbrzdilo 3km tlačení sněhem po červené znažce kolem Malého Sněžníku na chatu pod Sněžníkem.

Pak se mi ještě podařilo při sjezdu k Medvědí jeskyni rozplácnout se na rozbředlém ledu při vyhýbání se polským turistům takže jsem byl z větší poloviny durch mokrý. Natáhl jsem tedy na sebe větrovku a v ní vysychal až za Stronie Slazkie. No a pak jsem prostě musel vlézt do vany – naštěstí z ní byla vyrobená jen vyhlídková lavička 🙂

U kaple sv. Antonína jsem doplnil vodu do camelbacku a při přejezdu Vápenné se mi podařilo potkat stánek, kde dělali obstojné hamburgery.

Dal jsem si 300g a doobjednal i 200g sebou. Tím jsem zahnal hlaďák a vyrazil přes Ztracený vodopád a Paprsek (opět trochu brodění sněhu) k Dalimilově vyhlídce. To už začala noc, ochladilo se a silně foukalo. Takže jsem natáhnul návleky, nasadil čelovku a zapnul přední světlo a svištěl si to klidnou nocí do Branné a odtud vystoupal na Troják k Durasově chatě. Tam jsem před jedenáctou světly trochu vyplašil veselou čtyřku, která tam zdolávala pivní sud a varovala mě před zdoláváním stoupání ke kameni princezny Sisi. Nakonec to pro mě nebyl větší problém, pár metrů jsem potlačil, ale zpátky dolů jsem zledovatělý sníh už projel jako nic.
No a pak to přišlo. Královské stoupání na Šerák. Kopce mám celkem rád, ale MTB cyklotrasa po červené z Ramzové na Šerák s mapovou poznámkou „náročný povrch“ je asi sjízdná jen jedním směrem. A to bohužel nebyl ten můj.

Sníh až ve finále, ale těch kamenů! Roztrhal jsem tam návleky na tretrách a ještě mě začala z tlačení a přenášení bolet záda. Do toho znovu hlad, takže jsem si musel půl kilometru před koncem lehnout na nějaký kámen a se zakloněnou hlavou a sledující nádherné hvězdné  nebe jsem sežvýkal poslední balení sýru gouda. Odměnou mi pak byla krásná noční atmosféra u chaty.

No a pak jsem se s chutí pustil do zábavného sjezdu v půlmetrových závějích, abych byl co nejdříve v nižší výšce a teplejších podmínkách. Bylo už kolem druhé ranní a byl jsem už značně promrzlý a vyčerpaný, takže jsem měl několik pádů. Občas se mi totiž ve sněhu přední kolo propadlo a nezbývalo než provést let vpřed a ustlat si ve sněhu. Po 4 km klesání jsem navíc zjistil, že mi v držáku na řídítkách chybí poměrně drahý mobil, podle kterého jsem se navigoval! Takže otočka a tlačení 3,5 km a 300 výškových metrů zpátky. Obě světla zapnutá naplno a prohledávat své vlastní stopy a hlavně místa, kde jsem předtím spadnul. Naštěstí jsem po 45 minutách hledání mobil zabořený z větší části do sněhu našel a nedošlo na záložní plán. Ten byl, že bych dotlačil až k chatě, tam si v zatáčce lehnul do borůvčí a počkal na Mirka, abychom pomocí jeho mobilu můj Samsung našli. Mirek ale byl v tu chvíli cca 4,5 hodiny za mnou, takže to byl plán ani ne tak záložní, jako spíše nouzový.
Nález mobilu mě neskonale potěšil. Napumpovaný nadšením jsem tentokráte závěje projel jako nůž máslem a už jsem věděl, že korunu dokončím i bez spánku. Ale ne bez jídla, takže jsem vzal zavděkem benzínkou za Jeseníkem, kde měli otevřeno i krátce po třetí hodině. Dal jsem si tři hotdogy, nabil trochu mobil a celkem rozmrzl. Pumpař na zabláceného, mrazem a nevyspáním trochu oteklého cyklistu trochu hleděl. Ale raději jsem mu nic nevysvětloval a za půl hodiny zase šlapal do pedálů probouzející se přírodou. Pompeho mlýnky i kaple v Chebzí mě úplně nenadchly, zato nádherný ranní výhled z Heřmanovické chaty stál za námahu vynaloženou na další brodění sněhem.

Pak jsem ještě málem přejel Jelení pramen, ale to už jsem měl nasazeno na finále na stoupání směrem na Dlouhé stráně. Jenže v cestě mi ještě stálo stoupání z Bělé na Červenohorské sedlo.  Od Rusalky navíc plné sněhových závějí, které se tentokráte nedaly projíždět ani směrem dolů k sedlu. Coby zkušený Loudal jsem přepnul na mód trpělivost a nějak jsem se s tím popasoval.I tak jsem se snad stokrát proklínal proč jsem to před Velkým klínem nevzal vpravo na hlavní silnici a závějím se nevyhnul.
No a zbytek už byl na pohodu. Sjezd před Kouty nad Desnou (tentokráte raději po hlavní silnici), pravidelné silniční stoupání směrem na Dlouhé stráně, kde jsem se 200 výškových pod Stráněmi v 1100 m n.m.vyfotil u přístřešku na Tupým vrchu. Pak vzhůru dolů na rozcestí a znovu 300 výškových metrů a 3 km v středně silném dešti na Františkovu myslivnu. Tam se mi za odměnu na chvíli vyjasnilo a já si mohl udělat nejkrásnější vrcholovou fotku s kolem nad hlavou a s TV věží na Pradědu v pozadí.

Následovala zasloužená svačina, při které jsem konečně dojedl ten 200g hamburger koupený předchozí den v kiosku u nádraží Vápenná. Po svačině jsem ještě zkoušel sjet z Myslivny na Vernířovice po turistické modré, ale pěšinka byla plná sněhu a málo prošlapaná, tak jsem to jen vyfotil a otočil zpět.

Známou cestou jsem krásně prosvištěl zpátky do Koutů a odtud po hlavní silnici do Šumperku. V Radkově bytě v Šumperku jsem se vykoupal a potom se 2 hodinky krásně prospal než dorazil Indian. Ten vynechal poslední dva kopce a i jinak byl dost poničený, prý už by ty kopce kvůli chodidlům poškozeným chůzí v mokrých tretrách a hlubokém sněhu nezdolal. Já tedy myslím, že nakonec asi jo, ale velmi se mi hodilo, že jsme mohli zpátky do Prahy vyrazit ještě za světla. Celou cestu jsem odřídil a zívání zaháněl benzínkovou kávou.

Jesenické shrnutí aneb fakta:
Doba mezi první a poslední vrcholovou fotkou je téměř přesně 26 a půl hodiny, ty jsem dal beze spánku jen se třemi kratšími přestávkami, takže trénink na Loudání proběhl k plné spokojenosti. Ujel jsem přitom 270 km (plus dalších 36 do Šumperku) a nastoupal 7500 výškových metrů. Jen mě dvakrát trápil hlad a po přecpání ve Vápenné a Jeseníku zase bolení břicha. To bych měl příště vychytat lepší přípravou a volbou jídla na cestu.

CELKEM jsem letos na 3 korunách najel 1 002km, strávil při tom 74 hodin v pohybu a nastoupal 23 000 výškových metrů. Přitom jsem sebou vezl veškerou výbavu a většinu jídla. Vypořádat jsem se musel s řadou složitějších situací včetně pádů a rovnání přehazovačky a překonat dost překážek včetně nočních brodění sněhem i divokými potoky.

Co dál a co další koruny?

S korunami si dám letos asi na chvíli pauzu, pokud se k nim vrátím, tak asi v méně extrémní variantě tzn. cestu si proložím nějakým spánkem ve spacáku na nějakém hezkém místě v přírodě. Ale příští rok si to nejspíše zase rozdám s vrcholy v sólozávodě nonstop. Je to pro mě mnohem intenzivnější zážitek než najíždění kilometrů někde v teplých krajích, ikdyž tedy občas těm navoněným a vyšvihaným silničářům jejich rychlost a sílu závidím. Jenže letošní vrchařskou korunu Jeseníků mi už nikdo z nich nevezme.

A snad se mé těžce vydřené koruny stanou dobrým základem pro umístění na letošním Loudání a především premiérovém ročníku Alaska divide.

To jsem se panečku rozepsal. To asi ty vyplavené endorfíny:-)

Mějte se krásně a na své cestě životem pozdravujte všechny další vrchaře. Long live the King of Jeseník! 🙂