Draft reportu z ATR – první den

Zveřejňuji pracovní verzi reportu pro časopis Velo, budu to muset drasticky krátit, takže budu vděčný za vaše připomínky co je a není pro vás atraktivní počtení. Tedy co vypustit a čemu se věnovat více. Uvítám i opravy gramatiky vylepšení srozumitelnosti textu. Takže tady to je…

Ruty šuty – Margl projel Arizonu

Prolog – debakl v Coloradu coby motivace

Měl bych spát a místo toho třeštím oči na miliony jasných hvězd nade mnou. Ležím už dvě hodiny, ale srdce mi jede stále ve vysokém tempu. Teplota klesla během poslední hodiny na 5 stupňů. A ráno bude na tuty pod nulou. Přes nos vyčuhující ze spacáku fučí vítr. Osamělý utahahaný závodník v centrálních Rockies – Skalistých horách v srdci Colorada.

Na úbočí hory Lost Mountain (3 800 m.n.m.), někde ve výšce 2 800 m nad mořem. Výstup do tří litrů jsem vzdal. Dle profilu trasy bych se na stejnou nadmořskou výšku jako mám nyní dostal ve dvě ráno. Anebo taky ne. Jsem prošitej a těžko soudit zda bych v noci a na šutrovaté strmé stezce  dokázal udržet své utrápené tempo 3 km/h. A já poslední dva dny bojuji s výškovou nemocí a zoufale potřebuji regenerovat co nejníže. Namísto spánku, ke kterému se upínám, mi ale celou dobu od ulehnutí hlavou letí morbidní krvavé scénky. Dopravních nehody, napadení lidí (nejčastěji mě) vlky a medvědem.

To je teď mé Colorado trail race, na které jsem se těšil a připravoval celý rok.

Žaludek stávkuje. Připravené oříšky a tyčinky nedám ani náhodou. Jenže jestli se nenajím, tak budu zítra marný. A do nejbližšího města na trase, Silverthonu, to mám 270 km. Musel bych si zítra zajet 25km do Salidy pro jídlo nebo bych to ještě pravděpodobněji zlomený zabalil a vrátil se 30 km do Hot spring resortu. Jenže já nevzdávám. Jsem sice na dně, ale to je jen stav mysli zblblé námahou, spánkovou deprivací a nedostatkem kyslíku. Nakonec se donutím a plazím se pro jídlo ke kolu opřenému o strom 5 m od mé skloněné plošinky. Rangeři doporučují odkládat jídlo kvůli vekým dravcům alespoň 100m od noclehu, ale teď se mi sakra hodí, že jsem to nedodržel a nemusím se pro čokoládu a poslední kousek bagety trmácet. Teplota klesá k nule, ve spacáku opřený o kolo jím potřebné kalorie a cukry. Konečně se zklidňuji, srdce i šílené myšlenky zvolňují. Vypadá to, že z nejhoršího jsem venku a druhou půlku závodu mám šanci dokončit.  Znovu zkouším ulehnout a chvíli po půlnocí se konečně propadám do spánku.

Někdy tou dobou se blížil Timon Fish do cíle (celkem 930 km a 25 150 m převýšení) a stanovil nový rekord CTR v kategorii singlespeed (kolo s jedním převodem bez přehazovačky a řazení):4d06h39minut. Na dosažení cíle jsem potřeboval další 4 dny a skončil na 26. místě ze 34, kteří dokončili. Na startu nás stálo více než sto, dojela třetina, trail nekompromisně roztřídil zrno od plev.

Hory/Rockies mi dovolily dosáhnout cíle, ale ne spokojenosti. Měl jsem dvě volby: skončit s opravdovou bikepacking cyklistikou nebo s ní doopravdy začít…

Příprava na ATR

Americkou bikepacking trojkorunu tvoří Great divide MTB tour, Colorado trail a… Arizona trail race. Tenhle závod od Mexické hranice k hranici s Utahem napříč poštěmi, horami Arizony vyšperkovaný přechodem Grand Canyonu dosud žádný Čech nezdolal. Navíc bych se po dosažení jeho cíle mohl stát prvním neamerickým držitelem trojkoruny. 

A tak už o tři měsíce po CTR píšu Dennisovi bydlícím v Tucsonu zda by se mě ujmul a pomohl mi s ubytováním a dopravou. Dennis je americký důchodce, inženýr, kutil a bývalý závodník na zámořských plachetnicích. Pro závod vedoucí po hikerských cestách napříč celou Arizonou se nadchnul. Nabídl mi veškerou pomoc včetně dopravy na start, z cíle. Moji nejdražší nebylo zapotřebí přemlouvat, bylo jasné, že povolenka na ATR je pro mě nejlepším dárkem i kořením do života. Novému řediteli závodu Johnu Schillinkovi jsem se tak přes mail hlásil ještě před začátkem Nového roku 2019 a měsíc před startem jsem úspěšně vyplnil registrační formulář na společný start 750 mílové varianty (jezdí se i 300 mil). ATR se s ohledem na případné soudní tahanice jede oficiálně jen jako projížďka se společným startem Grand Depart.

Přemluvil jsem ještě Mirka. Pod přezdívkou Indián jezdí od roku 2011 1000 mil Československem tam i zpět, zkusil si Loudání, ale v opravdovém zahraničí byl naposledy před 30 lety coby pionýr v Rusku. Kdysi jsem ho přivedl z maratonů na ultra, teď jsem mu slíbil poznat velký svět za velkou louží. Jeho námitku, že neumí anglicky jsem snadno odrazil: „Neblbni, tam jsou zvyklí, že indiáni anglicky neumí. Jsou jich ještě plné rezervace, budeš tam jako doma.“

Rekord ATR na 750 mil s převýšením 26 600 m byl vloni posunut Kurtem Refsniderem na neuvěřitelných 666 =6 dnů, 6 hodin a 6 minut! Já si stanovil za cíl dát to za 8 dnů a zpáteční let si stanovil 10 dnů po startu. Kvůli Indiánovi, který si tolik nevěřil, jsem ho nakonec o 3 dny posunul.

Vybavení jsem měl po Coloradu v kupě, jen jsem chtěl odlehčit, ale poté co mi Dennis vysvětlil, že v Arizoně v horách (značná část trasy je dost přes 2 000 m n.m.) na konci dubna nejen občas prší, ale i sněží, jsem ve výbavě ponechal půlkilový péřák a nepromokavý 200g pytel S.O.L. bivy, který ho měl nahradit, se stal žďárákem. No tak jsem aspoň koupil nová karbonová kola, abych zrychlil  a snížil riziko problémů s výplety a ráfky. Na svícení jsem si po dlouhých nočních testovacích jízdách vybral skvělé světlo Fenix PD35 TAC (sebou 8 baterií 18650) a čelovku s výbornou výdrží HL50 na tužkovky, kteé je možné dokupovat cestou.

Trasu závodu jsem si stáhnul do navigace Garmin Etrex a vylepšil ji body zájmu (restaurace, servisy, benzínkami). Ty jsem našel pěkně zpracované na stránkách oneofsevenproject.com a doplnil je o spousty dalších informací (např. otevírací hodiny, tel. Čísla) dle svého hledání na googlu výsledek nejen nahrál do Garmina a aplikace Locus mobilu, ale také vložil do vlastní googlemapy ATR zde.         

Jo a objemová příprava byly slušná. Od ledna do odletu 15.4. se mi nakonec podařilo najet 4,7 tisíce km. Dokonce i jindy netrénujícího Indiána se mi podařilo přemluvit k dlouhým víkendovým tréninkům a když viděl, že to nestačí, začal dokonce docházet denně na spinning.

Na start

Do Phoenixu v Arizoně jsme přiletěli v pondělí s 2h přestupem v Londýně. Cestou byl Indián na rozdíl ode mě a ostatní bílých tváří opakovaně podrobován všemožným diskriminačním kontrolám.

Do vězení ani rezervace ho nakonec nedali ani když u něj našli bombičku s CO2 do pumpy. Jen tedy musel provést rozborku/sborku krabice s kolem a bombičku mu zabavili.

S Phoenixu do Tucsonu jsme dojeli shuttlem. Klimatizovaný mikrobus to dává za 2 hodiny. Dennis si nás vyzvednul a poskytnul nám skvělé zázemí v jeho domku totálně přecpaném vším potřebným pro kutila (= neskutečné haraburdí včetně 6 nepojizdných a 3 pojizdných motorek).

Pospali jsme si 6 hodin (časový posun 9 hodin), dopoledne levně koupili a aktivovali místní SIMky s 5 GB daty a neomezeným místním voláním. A odpoledne jsme vyrazili na 30 km vzdálený Mount Lemmon (2 700 m n.m.). Bylo třeba přivyknout na sucho, vedro a nadmořskou výšku. Z 800 jsme po silnici vystoupali do  výšky 1400 m n.m. a u Molino Basin se napojili na legendární Arizona trail. Nejprve tedy jsme stoupali megastrmým singlem. Bohužel v protisměru. Ale nejsem až takový blbec abych si toho po hodině a jednom propoceném kilometru nevšimnul. Takže jsme si mohli vyzkoušet i pravý ATR technický sjezd tentokráte již po směru. Tedy já a jen snazší úseky. Indián to skoro celé vedl tam i zpět, nenadával, jen tiše přemýšlel kam se to vydal.

Za Malino Basin kempem to začalo stoupat i ve správným směru. A o moc snazší to nebylo, takže těch 5 km do výšky 1 500 m jsme šutrovitou stezkou mezi kaktusy zdolávali hodinu a půl. Pak už se blížil soumrak a bouřka, tak jsme to znovu po silnici pustili zpět do Tucsonu. V závěru jsme dost promokli a po 60 km celkem unavení  málem nestihli setkání s místními Čechy, kteří se s námi chtěli vidět.

Po pár pivech v Mexické restauraci jsme se dozvěděli informací o trailu i Arizoně tolik, že nám z toho šla hlava kolem.

Třetí den jsme proodpočívali a Dennis nám dával spousty dobrých rad ohledně shánění vody v poušti, (skákajících Cholla) kaktusů, kojotů a chřestýšů (můžeš přejet napříč, ale neobcházet). Odpoledne jsme pak vyrazili k jihu. Autem to zabralo přes tři hodiny a místo startu u Mexické hranice v pohoří ve výšce 1 700 m n.m. jsme nalezli chvíli před soumrakem. Chvíli jsem mezi nahodile bivakujícími jezdci hledal ředitele, který měl pro Indiána satelitní tracker SPOT. Tím se kontroluje poloha jezdců na trase a zpracovávají výsledky na stránkách trackleaders.com. Mezitím Dennis zjistil, že si zapomněl doma spacák. Obětavě se rozhodl, že chladnou noc stráví spaním v autě. Při jeho věku a bolavým zádům, kobouk dolů.

Noc byla velmi chladná, ale krásná. Nejbližší světla civilizace byla na desítky kilometry vzdálená v Mexiku, nad námi miliardy hvězd a v hlavě spousta myšlenek k uspořádání. Nejprve jsem spořádal pořádnou porci mnou navařených těstovin a potom již ve spacáku zahnal předstartovní nervozitu dvěma pivečky.

Na startu

Vzbudili jsme se o půl šesté pořádně vymrzlí. Hlavně Mirek a Denis. Ten byl hodně zaskočen, když jsem ho zarazil před vylitím skoro nedotčeného piva. Nejprve jsem si dal těstoviny, pak tři banány a pak jsem mu předvedl český exáč. S úsměvem si mě při tom zvěčnil.

Pak jsem ještě zahlédl Alexandru Houchins, která mě vloni o den předjela na CTR. Nabídnul jsem jí kafe a krátce jsme pokecali.

 

Dala mi i dobrý typ – v půlce trati, kde je dlouhý úsek bez možnosti doplnit zásoby, je prý možné objednat si pizzu rovnou na trať, která tam kříží řeku Gila. Prý se to tam jmenuje ADOT. Nicméně není čas na vykecávání. Je třeba sbalit finálně věci na bajk a rozloučit se s Denisem. Na startovní čáru metr před Mexickou hranicí (tu tam tvoří metrový dřevěný plůtek s ostnatým drátem) jsme se vmáčkli minutku před sedmou.

Žádný organizátor na startu nebyl. Tak se slova ujal největší favorit na vítězství. Bývalý rekordman ATR Neil Beltchenko všem popřál štěstí, řekl „Enjoy the ride and Go!“ A vyrazil ostře vpřed. Vypadalo to, že chce vyhrát stylem start-cíl.

Úvodní kilometry

Ani já jsem na nic nečekal a nasadil svižné tempo, kterým jsem se rychle propracoval na třetí místo za dvojici Neil Beltchenko – Hanoch Redlich. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že jsem Mirkovi slíbil zjistit, zda je v horách na konci zvodu sníh a bude potřeba použít poolenou objížďku po silnici. Takže jsem vzpomalil a začal se vyptávat jezdců vpravo i vlevo. Ty tím byli dost překvapení – nějaký cizinec se jich půl kilometr od startu přeptává na úsek, kam většina z nich nedojede a zbytek nečeká dříve než za týden. I tak jsem se nakonec dozvěděl, že obě objížďky jsou nejen povolené, ale  výrazně doporučované, protože sněhu kolem Snowball a za grand Canyonem je ažaž. Nejpřesnější informaci mi dal Paul Wissenbach, můj pozdější souputník.

Zpomalil jsem ještě víc a čekal na Indiána. Překvapivě nejel úplně na konci a za informace, ke kterým by se se svojí english asi nedostal, byl vděčný. Popřál jsem mu štěstí a na upomínku jsem si ho vyfotil.

Pak už mi nic nebránilo nasadit opět ostré tempo. Ještě na konci úvodního čtyřkilometrového stoupání jsem se dostal na třetí místo. Ty vade, nehrotíš to nějak moc? Ale co, jsem na závodě a chci si to užít. Odbočuji na cestu vlevo a po vrstevnici klesáme směrem na Tucson. Pomalu se blížím druhému jezdci. Hanuch Radlich se v diskusi na webu sebevědomě představil coby vítěz Holyland change v Izraeli své domovině. Teď s ním hrdě držím krok a po chíli mu podjíždím, protože jsem zvědaví na to jak jezdí leader. Neil Beltchenko je mladý, ale již velmi zkušený jezdec, mnohonásobný vítěz všemožných bikepacking akcí, držitel rekordu CTR (3dny 22h) a borec, který ATR 300 mil zajel vloni pod dva dny (1d 23h 13min) a dlouhý ATR 750 v roce 2016 za 6,5 dne. Neilova motiovace byla jasná všem po loňském rekordu Kurta Refsnidera tento neuvěřitelný čas ještě zkrátit. A tohodle mimozemšťana, továrního jezdce na novém fullu  Salsa Spearfish mám teď  nadohled. Ještě 200metrů, pak 100, 50m a pak…ohlédl se, mávnul mi, zrychlil a neměl jsem šanci. Po chvíli jsem na cestě osaměl, ale zvolnit tempo se mi nechce. Zvlášť když mě dojíždí jeep a v něm profi fotografové střílí jednu jízdní fotku za druhou a že prý jim mám najet i na druhou stranu  auta. Ale klidně, vzorně pózuji a užívám si své dvě minuty slávy. Auto opět zrychluje a jede fotit opravdovou hvězdu přede mnou.

Za první hodinu jsem urazil 21km a držím druhý flek za Neilem. To nemá chybu. A chyba samozřejmě hned v zápětí přišla. A byla půl kilometru velká. Prostě jsem přejel odbočku a pokračoval do kopce . Minutu a půl študuju navigaci na řídítkách i mapu na telefonu. Naštvaně otáčím sjíždím do zatáčky, kde se má uhnout ostře na stezku. Jenže ta nikde není vidět. Takže s telefonem v ruce jedu korytem vyschlého potoka a zkouším ji najít. Pak chvíli tlačím křovím a snažím se vyhýbat kaktusům. No a nakonec naštěstí slyším hlasy jezdců, co mě mezitím dojeli. A předjeli. Ale jen na chvíli, protože já jsem naštvanej a v laufu. Jenže po dalším kilometru znovu přejíždím odbočku. Omyl však zjišťuji již po 200 m. Aspoň v něčem se zlepšuji. Zato v pořadí jsem se propadnul do druhé desítky.

A už je tu parkoviště u Parker Canyon lake. Odtud se v 8h, tedy před dvaceti minutami, vydali na kratší 300 mílovou trasu dalších cca 40 jezdců. Postává zde desítka fanoušků, fotí, fandí,nabízí vodu (nepotřebuji, mám ještě 4 litry) a pleskají si s každým projíždějícím. Pár mil a díky pomalejším jezdcům na 300 mil to je na trailech kolem jezera celkem zmatek. Za zmínku stojí snad jen předjetí sympatické Annie Lloyds ze Skotska. Uhnula mi v prudkém stoupání, kde tlačla, usmála se , já ji pozdravil a pomyslel si, že je to naposled co jí vidím. Stále jsem pospíchal vpřed a celkem rychle předjel většinu jezdců z kratší trasy. Odvážně jsem kličkoval mezi kaktusy a s kvílejícíma brzdama sjížděl klikatící se hravé sjezdy. Ale na každého dojde, takže jsem se v jednom z nich poroučel k zemi a ošklivě si narazil koleno a stehno o šutry. Stalo se to zrovna před zraky vysokého borce, který tlačil a jen taktak  se mi vyhnul. Zato mi slíbil, že tenhle zážitek určitě nahlásí na MTBcast.com, takové internetové rádio. Telefonní číslo pro nahrávání zážitků na tenhle podcast jsme dostali večer před startem, ale že se stanu jeho první hvězdou jsem fakt nečekal.

Závodění ve vedru polopouště

Dál už se snažím o větší opatrnost, ale v šíleném vedru je těžké udržet pozornost. Přitom trať je fakt těžká, taková horská dráha s mírně klopenýma zatáčkama. Po 70 km a šesti hodinách je tu konečně první zastávka. Patagonia je vesnička, kde mám zaznačen jen jeden (zásobovací) bod zájmu. The ovens of Patagonia je smíšené zboží a pekárna. Nechávám si plnit oba litrové bidony chlazenou vodou, hlavní 2l flaška umístěná pod rámem má ještě litr vody. To bohatě stačí, vypadá to, že vodní vak umístěný v rámové tašce potřebovat nebudu ani při dlouhých přesunech na otevřeném slunci. Takže ho vyprazdňuji, kapacita se snižuje z 6 na 3 litry, ale zase jsem o tři kila lehčí. Po 20 minutách vyrážím dál stále žvýkaje nějaký jabkový megakoláč. Až do Sonoity je to 20km po silnici s malým provozem. Slunce neúprosně žhne, asfalt ho odráží a já piju a piju a polévám si hlavu a krk. U obchodu v Sonoitě posedává ve stínu snad deset bajkerů, jen Neil a Hanoch už odfrčeli. Přestávku dělám tentokráte delší. Kromě náběhu na úpal, mě dost bolí břicho. Už od snídaně, ale po těch litrech vypité vody je to ještě horší. Přitom jíst musím, sílu potřebuji. Takže se nutím do burito grande a dokupuji spoustu tyčinek a navrch mé oblíbené gumové medvídky. Další obchod  je až za 130 km, tedy pokud bude otevřený až tam přijedu.

V Sonoitě jsem se zdržel půl hodiny a tím přeskočil dalších pět jezdců. Kousek po asfaktu a pak ostrá vlevo na prašnou offroad cestu a po ní stoupáme do pohoří Santa Ritta. Vedro se stupňuje a cítím, že se začínám tak trochu rozpuštět. Přesto držím tempo a předjíždím pár závodníků.

A pak to přišlo. Na prudké otočce, kde Santa Ritta road křižuje potok sedí ve stínu dva zmožení jezdci. Jedním z nich je Hanoch Redlich. Nezastavuji, jen si mávneme. Dojedu k potoku, osvěžím se, namočím šátek, sedám si do něj a smývám prosolenou vrstvu ze zadku. Pak mě to napadne, vracím se a jezdce si fotím. Panečku je deset hodin po startu a Margl je pořád mezi nelepšími. Nejspíše opět druhý!

S novou motivací a doslova pokropen studenou vodou vyrážím do dalších stoupání tentokráte již po čistokrevném singletracku.

Po hodině se mi opět podaří přejet odbočku. Tentokrát zásek kilometr, tzn. dalších 6 minut zbytečného úsilí. Takže  mě Hanoch znovu dojíždí a povídáme si. Prý jezdil za Izraelskou reprezentaci a před lety byl i na světovém poháru v Novém městě na Moravě. Říkám mu drze, že já taky. Po chvíli doplňuji, že kousek tam odtud pocházím a byl jsem tam jako divák. Hanoch se netají svými ambicemi, ale uznává, že Neil je výkonnostně jinde a že i na něho je strašné vedro. Panejo, vždyť on je z Izreale a já z vysočiny! Uvědomuji si, že valnou většinu dne jedu dost silově, jídlo i vodu doslova hltám a příliš nehledím na úbytek sil. Odměnou za to mi je nejen tohle umístění, ale i stupňující bolest hlavy a hlavně břicha. V Kentacky campu, kde jsou jen dva opuštěné baráky nalézáme WC a hadici s vodou. Použiju obojí, ale pomáhá mi jen ta hadice. Hanoch mi mezitím odjel a tentokrát ho dojíždět ani nechci.

První noc

S blížícím se večerem se závod překlápí do módu dobrodružství. Slunce zapadá před sedmou, ale vidět je jakž takž do devíti. Pak nastupuje úplněk a mé dvě světla prosvěcují pěšinku přede mnou. Nádhera. Po zdolání  posledního kopce vv Santa Rita (1 700 m n.m.) nás za odměnu čeká postupné skoro padesátikilometrové klesání k Tucsonu. Ve tmě se cítím jako pravý biker. Levá, pravá, levá a znovu levá. Tohle je ten pravý flow, který vydržím hodiny a hodiny. Ale ne věčně. PO desáté se ochlazuje a fouká, nandávám windstopper návleky a větrovku. Po jedenácté  se propadám do strašného útlumu. Jde na mě spaní, ospale studuji trasu a plánuji nocleh, tak abych měl šanci nakoupit ve visitor centre při objížďce Tucsonu. Nakonec se rozhoduji skončit u Colosal Cave camp, kde by měla být pitná voda. Do kempu na 191 km přijíždím pár minut před půlnocí. Jsem tady úplně sám. Nejméně dvacet minut pročesávám okolí, včetně WC a hledám zdroj vody. Fakt ji už dost zoufale potřebuji, zbývají mi nějaké dvě decky. Nakonec jsem ji našel 80m od místa, kde byla značená v mapě. Naplnil jsem bidon a pil a pil. Kolem jedné se ukládám k spánku vedle piknikového stolu dost daleko od cesty, večeřím ve spacáku a slyším jak přijíždí další jezdci a taky hledají vodu. Sotva vyťukám zprávy pro rodinu a věrné fanoušky, už jsou tu další a ukládají se k spánku nedaleko mě. A za půlhodiny další. Asi to tu bude ještě frmol, ale já už to nevnímám a propadám se do spánku.